Ondri Kolin
🔴 1968 — JAK TO BYLO DOOPRAVDY | 2. část: Normalizace — dvacet let strachu 🔵
Pražské jaro skončilo v noci z 20. na 21. srpna 1968.
Ale skutečná tragédie teprve začínala.
To co přišlo po tancích se jmenovalo normalizace.
Trvala dvacet let.
A zanechala stopy které neseme dodnes.
Husák — jak ho vybrala KGB
V dubnu 1969 byl z vedení KSČ odvolán Alexander Dubček.
Nahradil ho Gustáv Husák.
Nebyla to náhoda.
Husák byl vybrán přímo sovětskou KGB.
Agent Jelisej Tichonovič Sinicyn ho doporučil Brežněvovi.
Husák byl v přímém spojení se šéfem KGB Jurijem Andropovem i s Brežněvem samotným.
A přitom — Husák sám byl v 50. letech obětí komunistických procesů.
Seděl ve vězení.
Byl mučen.
Byl rehabilitován.
Přesně věděl co komunistický systém dělá lidem.
A přesto se stal jeho nejvěrnějším slouhou.
Při okupaci v srpnu 1968 řekl: „Ja tento národ z toho musím zachrániť, aj keby mi všetci mali napľuť do očí!”
Zachránil národ.
Dvaceti lety normalizace.
Pendrekový zákon — konec každé naděje
V srpnu 1969 — přesně rok po invazi — vypukly protesty.
Lidé vyšli do ulic.
Režim přijal zákon č. 99/1969 Sb.
Lidé mu říkali pendrekový zákon.
Umožnil tvrdé tresty za demonstrace a narušování pořádku.
A podepsal ho Alexander Dubček.
Symbol Pražského jara.
Muž který vyhlásil socialismus s lidskou tváří.
Podepsal zákon pomocí kterého bili obušky ty kteří ještě věřili.
Pro mnoho lidí tím definitivně skončila poslední naděje.
Poučení z krizového vývoje — jak přepsat realitu
V prosinci 1970 byl schválen dokument který se stal ideologickou biblí normalizace.
Tvrdil že Pražské jaro byla kontrarevoluce.
Že sovětská invaze byla bratrská pomoc.
Že reformátoři byli viníci krize.
Tento text se pak učil ve školách.
Na vojně.
V zaměstnáních.
Na stranických školeních.
Dvacet let.
Nešlo jen o propagandu.
Šlo o vytvoření nového jazyka reality.
Jazyka ve kterém lež byla pravda a pravda byla kontrarevoluce.
Čistky — sociální likvidace bez popraviště
Na rozdíl od 50. let normalizace nepotřebovala šibenice.
Naučila se lidi ničit rafinovaněji.
Přes 300 000 lidí bylo vyhozeno z práce nebo ze strany.
Špičkoví vědci profesoři a umělci skončili jako topiči myči oken nebo řidiči.
Z rozhlasu bylo vyhozeno 600 pracovníků.
Z filozofické fakulty UK musely odejít stovky odborníků.
Přerušila se kontinuita české humanitní vědy filozofie a sociologie.
A pak byl tu systém který zasáhl i děti.
Stačilo mít rodiče vyhozené po prověrkách.
Mít příbuzné v emigraci.
Chodit do kostela.
Poslouchat nevhodnou hudbu.
A dveře na vysokou školu byly zavřeny.
Normalizace vytvořila systém dědičného trestu.
Osobní svědectví
Bylo mi čtrnáct let. Rok 1973.
Přišel jsem domů a maminka mi řekla že tu byla tajná policie.
Říkali jsme jim gestapo — protože v té budově opravdu za války gestapo sídlilo.
Maminka jim řekla že nejsem doma.
Přikázali jí aby mě poslala ihned když přijdu.
Šel jsem tam.
Na vrátnici jsem chvíli čekal.
Pak přišel muž v bílé košili s krátkým rukávem a černých kalhotách.
Šli jsme do třetího patra.
Cestou jsme několikrát otevírali mříže.
Zastavili jsme u jediných dveří a vešli dovnitř.
Místnost byla zvláštní.
Stěny a dveře byly zevnitř čalouněné — potažené látkou jako gauč.
Myslím že to bylo ještě z dob gestapa. Aby nebylo slyšet co se děje uvnitř.
Přišel druhý muž.
Oba podobně oblečeni.
Silní — tehdy mi připomínali zápasníky.
Jeden se představil jako poručík Kročák.
Sedl si za malý stolek z padesátých let. Přísně se na mě podíval a řekl ať mu ukážu občanku.
Listoval v ní.
Zastavil se. Zeptal se proč mám natrženu patnáctou stránku.
Řekl jsem že nevím.
Začal mi vysvětlovat že natržená stránka je znak spolku Jana Palacha.
Řekl jsem že to nevím.
Začal křičet. Ten druhý mi dal ze strany facku.
Ptal se na jména. Já žádná neměl.
Tak mi začal jména sám říkat.
A pak mi začali vysvětlovat co se stane.
Že s takovým jako jsem já je rychle uděláno.
Že nepřijdu domů.
Že mě přejede vlak nebo auto.
Že je to pro ně snadné.
Bylo mi čtrnáct let.
Byl jsem sám.
Za mřížemi.
Ve zvukově izolované místnosti.
A dva silní muži mi říkali že mě zabijí.
Nevím jak dlouho jsem tam byl. Připadalo mi to jako věčnost.
Podepsal jsem dokumenty.
Hlavně abych se dostal pryč.
Přišel jsem domů.
Rodiče čekali.
Když jsem jim vyprávěl co se stalo — otec dostal vztek a šel tam sám.
Nejdříve zapírali že jsem tam byl.
Ale otec náhodou znal vrátného — a ten to potvrdil.
Otec jim řekl — jestli na mého syna ještě sáhnete udělám z toho státní akt.
Ale proč si pro mě přišli?
Předhazovali mi že jsem v roce 1968 — když mi bylo devět let — šrouboval na baráky štítky s názvem ulice Jana Palacha.
Ale zamyslete se.
Devítileté dítě by fyzicky nemohlo vyměnit velkou uliční ceduli na baráku.
To je práce pro dospělého s nářadím a žebříkem.
StB to věděla.
Přišla stejně.
Nepotřebovala pravdu. Potřebovala záminku.
Pět let si to pamatovala.
A v roce 1973 přišla pro čtrnáctiletého kluka.
Nestačilo být disidentem.
Stačilo aby tě někdo obvinil z něčeho co jsi jako devítileté dítě ani nemohl udělat.
A přišli s fackou a výhrůžkou smrtí.
Do zvukově izolované místnosti kde nikdo venku neslyšel nic.
Jan Palach — pochodeň číslo 1
16. ledna 1969. Václavské náměstí.
Čtvrtá odpoledne.
Dvacetiletý student filozofické fakulty Jan Palach se polil benzínem a zapálil.
S popáleninami na osmdesáti procentech těla byl převezen do nemocnice.
Zdravotní sestře Svatavě Pinkasové řekl — „Ne, já jsem se polil sám a sám jsem se zapálil.
Na protest proti tomu, co se tady děje.”
Zemřel 19. ledna 1969.
V dopise který zanechal napsal — jsme na okraji beznaděje.
Naše skupina dobrovolníků je odhodlána se dát pro naši věc upálit.
Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku.
Naše požadavky jsou zrušení cenzury a zákaz rozšiřování okupačního tisku.
Pokud nebudou splněny do pěti dnů — vzplanou další pochodně.
Jeho pohřeb se stal masovou tichou demonstrací.
Desítky tisíc lidí.
V tichu.
S květinami.
A pak StB zasáhla i po jeho smrti.
V roce 1973 tajně exhumovala jeho ostatky z Olšanských hřbitovů.
Zpopelnila je.
A donutila matku uložit urnu na hřbitově ve Všetatech — aby zabránila pouti k jeho hrobu.
Nestačilo mu vzít život.
Vzali mu i hrob.
Po Palachovi se upálil Jan Zajíc — Pochodeň číslo 2.
Pak Evžen Plocek.
Celkově se do dubna 1969 pokusilo o upálení 29 osob.
Šest z nich zemřelo.
StB — architekti strachu
Normalizační StB rezignovala na brutální mučení 50. let.
Přešla na psychologický teror.
Akce Asanace — operace StB z konce 70. a začátku 80. let.
Cílem bylo přinutit signatáře Charty 77 k emigraci.
StB disidentům zapalovala auta.
Vyhrožovala únosem dětí.
Pořádala noční domovní prohlídky.
Rozbíjela manželství.
Využívala kompromitující materiály.
Manipulovala přáteli a kolegy.
Cíl nebyl vždy zavřít člověka.
Byl ho vytlačit ze země.
Po výslechu StB zemřel filosof Jan Patočka — mluvčí Charty 77.
Bylo mu 69 let.
Zemřel 13. března 1977.
Oficiální verze — mozková mrtvice.
Reálná příčina — vyčerpání z mnohahodinového brutálního výslechu.
Pavel Wonka — poslední politický vězeň který zemřel v komunistickém vězení.
Zemřel 24. dubna 1988 v důsledku týrání a nedostatku lékařské péče.
A KGB stála za vším.
Po invazi 1968 StB obnovila operativní spolupráci s KGB.
Společné výcvikové programy v Moskvě a Praze.
StB používala KGB logistiku a krycí identity při operacích proti emigrantům na Západě.
Sovětští poradci seděli přímo na ministerstvu vnitra.
Česká StB byla ruka.
Mozkem byla vždy Moskva.
Korupce jako systém přežití
Normalizace stála na tiché společenské smlouvě — vy nebudete mluvit do politiky a my vás necháme relativně žít.
Stavět chaty.
Krást ze státního.
Socialistické hospodářství trpělo neustálým nedostatkem.
Chybělo vše.
Od toaletního papíru po barevné televize.
Rozvinul se gigantický systém korupce.
Lidové heslo doby — kdo neokrádá stát okrádá rodinu.
Bez úplatku — tzv. všimného — nebylo možné sehnat lepší maso u řezníka.
Banány pro děti.
Opraváře na pračku.
Místo v nemocnici.
Přijetí dítěte na vysokou školu.
Luxusní zboží ze Západu se kupovalo v Tuzexu za speciální poukázky — bony.
Z nich profitovali veksláci — pouliční nelegální směnárníci chránění samotnou StB.
Normalizace nevytvořila jen politickou korupci.
Vytvořila morální rozklad celé společnosti.
Dvojí život
Normalizace vytvořila národ dvojí tváře.
Doma v kuchyni lidé nadávali na komunisty a poslouchali zakázané Radio Svobodná Evropa.
Ráno šli do práce kde poslušně odhlasovali rezoluci schvalující politiku KSČ.
Prvního května šli mávat mávátky do průvodu.
Děti doma slýchaly — tohle nikde neříkej.
Tento zvyk opatrnosti autocenzury a nedůvěry vůči veřejnému prostoru ovlivnil českou společnost ještě dlouho po pádu režimu.
Historici říkají — dědictvím normalizace není jen politika.
Je to mentalita.
Nedůvěra ke státu.
Cynismus.
Hlavně přežít.
Neochota vyčnívat.
Formální loajalita bez vnitřního přesvědčení.
Poznáváte to?
Palachův týden 1989 — začátek konce
V lednu 1989 — dvacet let po Palachově smrti — vyšli lidé znovu do ulic.
Palachův týden.
Demonstrace na Václavském náměstí.
Režim je brutálně potlačil.
Vodní děla v mrazivém počasí.
Zatýkání.
Mezi zatčenými byl i Václav Havel.
Ale bylo vidět že režim slábne.
Za deset měsíců přišel Listopad 1989.
Přímá linie do dnešní doby
Gustáv Husák — vybrán KGB.
Dvacet let normalizace. Morální rozklad společnosti.
Robert Fico pokládá věnce k jeho hrobu.
Nazývá ho významnou osobností slovenských dějin.
Blaha uctívá Husáka.
A oba dnes blokují pomoc Ukrajině a opakují Putinovu rétoriku.
Putin uctívá Brežněva — muže který normalizaci nařídil.
Vzorec se nezměnil. Změnily se pouze nástroje.
Husák zlomil Československo psychologickým terorem korupcí a strachem.
Putin používá stejné nástroje — dezinformace energetická závislost a politická korupce.
A my — neseme v sobě stopy normalizace dodnes.
Nedůvěru.
Cynismus.
Hlavně přežít.
Ale také si pamatujeme Jana Palacha.
A to co on nesl — odmítnutí lhostejnosti.
Odmítnutí přijmout lež jako pravdu.
To je jeho odkaz.
A to je otázka pro každého z nás — neseme ho dál?