Rostislav Konopa
Babiš vůbec nerozumí školství!
1. Stát nefinancuje církev ani soukromého podnikatele; financuje vzdělávání konkrétního dítěte.
Dítě na církevní nebo soukromé ZŠ má stejnou povinnou školní docházku jako dítě na obecní škole.
Současný systém proto váže financování na žáka a školu zapsanou ve školském rejstříku.
U soukromých ZŠ zákon stanovuje základní dotaci 60 % normativu a při splnění zákonných podmínek ji umožňuje zvýšit na 100 %.
U církevních škol jde o jiný právní režim podle školského zákona a MŠMT pro ně každoročně stanovuje normativy.
2. Školné není platba za totéž, co financuje stát.
Veřejná škola není financována jen státním normativem: její zřizovatel zajišťuje budovu, investice a další provozní výdaje.
Neveřejná škola musí tyto náklady pokrýt jinak – ze zdrojů zřizovatele, darů nebo právě školného.
Samotná existence školného tedy ještě nedokazuje, že stát “platí školu dvakrát“.
3. U církevních škol je argument církevními restitucemi věcně problematický.
Premiér v článku spojuje státní financování církevních škol s církevními restitucemi.
To jsou ale dva odlišné právní a ekonomické vztahy.
Restituce řešily majetkové vztahy státu a církví; financování školy řeší poskytování vzdělávání dětem.
Současné MŠMT výslovně uvádí, že církevním školám poskytuje prostředky podle § 160 a § 162 školského zákona.
4. Úspora pro stát není automaticky rovna částce, která se škole sebere.
Pokud žák kvůli výraznému zdražení školného přejde z neveřejné školy do veřejné, stát nepřestává jeho vzdělávání financovat.
A veřejný zřizovatel navíc musí mít místo, budovu a infrastrukturu.
Proto by seriózní ekonomická analýza musela počítat nejen “kolik se škrtne neveřejným školám“, ale také kolik žáků přejde do veřejného systému a kolik bude jejich vzdělávání stát tam.
5. V Praze je navíc otázka kapacit velmi praktická.
Článek uvádí, že podle dat Cermatu soukromé a církevní SŠ v Praze v roce 2026 představovaly více než třetinu kapacit středního školství.
Pokud by změna financování vedla k zániku části těchto míst nebo k výraznému růstu školného, je potřeba současně říct, kdo a za jaké peníze vytvoří odpovídající veřejnou kapacitu.
6. Je legitimní diskutovat o výši veřejného financování, ale pak je potřeba stanovit princip.
Například zda stát financuje základní vzdělávací službu stejně bez ohledu na zřizovatele, nebo zda má být financování závislé na školném, majetkovém zázemí školy apod.
To je politické rozhodnutí.
Současný systém je postaven na normativním financování a zákonných podmínkách, nikoli na zásadě “kdo vybírá školné, nemá dostat veřejné peníze“.
Stát neposkytuje prostředky církevní škole proto, aby financoval církev.
Financuje vzdělávání dítěte, které plní povinnou školní docházku stejně jako dítě v obecní škole.
Spojovat financování církevních škol s církevními restitucemi proto nedává příliš smysl.
Restituce řešily majetkové vztahy mezi státem a církvemi.
Financování školy řeší něco úplně jiného – vzdělávání konkrétních dětí.
Stejně zavádějící je jednoduchá úvaha: “Škola vybírá školné, proč jí tedy ještě platí stát?“
Veřejná škola také nežije pouze ze státních peněz na vzdělávání.
Má svého zřizovatele, který financuje budovy, investice a významnou část dalších nákladů.
Církevní či soukromá škola musí tyto prostředky získat od svého zřizovatele, z darů nebo právě ze školného.
A především: pokud stát sníží financování neveřejné školy a její žáci kvůli zvýšení školného přejdou do veřejných škol, tito žáci ze státního rozpočtu nezmizí.
Stát je bude financovat dál a obce či kraje pro ně navíc musí zajistit kapacity.
Proto bych před debatou o škrtech rád viděl skutečnou ekonomickou analýzu: Kolik stát opravdu ušetří?
Kolik dětí by přešlo do veřejných škol?
Mají pro ně veřejné školy kapacitu?
A kolik by vytvoření těchto míst stálo!