Ondřej Langr
Československá mobilizace byla epická. Mnohem větší, než si představujete.
Naše armáda měla i v době míru 200 000 mužů. Po mobilizaci se rozrostla o 900 000 dalších. Takové množství se ale špatně představuje, že?
Pojďme si ho srovnat s naší dnešní armádou.
AČR má dnes dvě bojové brigády a jeden pluk.
I kdybychom k tomu připočetli jednotky bojové podpory, nedá to dohromady ani jednotku o velikosti divize.
A teď se podržte. Československo mělo v září 1938 čtyřicet kompletních divizí!
Umíte si tu brutální sílu představit?
Aby je dokázalo organizovat, muselo je rozčlenit do čtyř samostatných armád. Každá armáda měla samostatné velitelství (Kutná Hora, Olomouc, Kremnice a Brno) plus ústřední zálohu o devíti divizích, které bylo možno posílat kamkoliv podle potřeby. A hlavní štáb nebyl v Praze, ale za Brnem, aby bylo možné i při velkém ústupu pořád bojovat.
Svazku čtyř armád se ve vojenské hantýrce říká buď skupina armád (na Západě), nebo front (na Východě). Nacisti měli v jeden okamžik nanejvýš 11 skupin armád. A Sověti měli souběžně maximálně 15 frontů. Ovšem v obou těchto případech to bylo při totální válce a maximalizaci válečného úsilí, ne při preventivní mobilizaci.
Jenomže československá “skupina armád” pořád nebyla naše maximum.
V září 1938 byli mobilizováni pouze muži a výhradně ve věku od 18 do 40 let. A navíc to byli výhradně ti, kteří nebyli nezbytně nutní na svém pracovišti. Jinak řečeno, naše vojenská síla mohla vzrůst i násobně, kdyby se bojovalo o holé přežití.
Když se podíváte na ta čísla a srovnáte si je s Němci a Rusáky, dojde vám, že jsme tehdy nebyli žádná “malá země v srdci Evropy”.
Měli jsme sakra silnou armádu. Vojenská teorie říká, že k úspěšnému útoku potřebujete přečíslení alespoň 3 : 1. V roce 1938 nebylo vůbec jisté, že by Němcům útok vyšel a nevylámali si na nás zuby.
Jenomže na lámání zubů nedošlo. Mobilizace nám vydržela jen týden. Pak přišel z Mnichova diktát, abychom se zase uklidnili. A Beneš zradil poprvé a podmínky přijal. Neselhala armáda ani společnost, ale politici.
Jak víme, diktát prošel kvůli posvěcení ze strany Francie a Velké Británie.
Připomínáme to velmi rádi, abychom svou tehdejší kapitulaci omluvili. Ale zkuste se na to podívat z jejich strany. Co by z toho měli, kdyby si nechali zmasakrovat armády kvůli zemi, která byla daleko, a neměli k ní přístup po zemi ani po vodě?
Jasně, udělali hloupost, která se jim samotným zakrátko vymstila. Ale my jsme udělali hloupost, že jsme věřili na nerealistické spojenectví. Protože nikdo se za vás nebude nikdy rvát jen z morálních zásad. Abyste se mohli na spojence spolehnout, musíte být cenný spojenec, o kterého si nemůžou dovolit přijít.
A tady se dostáváme k současnosti.
Jsme dnes spojencem, o kterého si spojenci nemohou dovolit přijít? Co jim nabízíme? Desítky let neplníme ani základní spojenecké závazky. Nedostavěli jsme ani jednu jedinou divizi, kterých jsme kdysi měli čtyřicet.
Ohrožujeme se. Nesmyslně a hloupě. A vymstí se nám to.