Anastasiia Sihnaievska
CHCI ABY PAN OKAMURA VĚDĚL, ŽE NA KONCI KVĚTNA JSEM BYLA 4 DNY NA DOVOLENÉ V UKRAJINĚ.
A stálo mě to částku ve výši mého měsíčního platu.
Do konce roku mě žádná dovolená jako u normálních lidí nečeká, a navíc to byly všechny moje úspory, které jsem tím utratila.
Potřebovala jsem vyřešit zdravotní problémy, které se mi za poslední 4 roky výrazně a nevratně zhoršily, a neexistuje pro to jiný důvod než russáci.
Trávila jsem čas se ségrou a měla jsem možnost viděla, jak se změnil běžný život za skoro 5 let, co bydlím v ČR.
Zdůrazňuji, že jsem ani nebyla doma, protože by to znamenalo dalších +6 hodin cesty tam i zpět, a na celý seznam věcí, které jsem potřebovala vyřešit, jsem měla jen 3 dny.
Delší dovolenou jsem si prostě nemohla dovolit vzít.
Ale i tak jsem zažívala sirény způsobené ruskými útoky.
Všechny tyto výzvy, aby lidé nejezdili na Ukrajinu, ve skutečnosti nejsou nic jiného než záměrná snaha k přerušování sociálních vazeb a rozbíjení rodin, co i tak jsou na dálku.
Děti nevídají své příbuzné ani tatínky.
S přáteli, se kterými jsem byla velmi blízká, mám dnes fakticky jen minimální kontakt.
Kvůli tomu, že nejezdím domu.
Minimální proto, že už nesdílíme stejný kontext, a některé z nich Rusové zabili.
Člověk, který jezdí na Ukrajinu pravidelně, má mnohem přesnější představu o tom, jak tam vypadá každodenní život.
A právě na základě této osobní zkušenosti pak zvažuje, zda a kdy se vrátí.
Když člověk jezdí na Ukrajinu, pravděpodobnost, že se jednou vrátí natrvalo, se výrazně zvyšuje.
Jenže návrat Ukrajinců na Ukrajinu není předmětem práce českých populistů, co se dostali k vládě, aby nebyli vydáni k soudu.
Svými výzvami doslova říkají: „Ukrajinci, asimilujte se, nemějte s Ukrajinou nic společného, utrácejte své peníze tady, staňte se součástí systému tady.
Vyřešte si své záležitosti a zůstaňte v Česku navždy, protože Ukrajina je pro vás dnes méně známým prostředím než Česko.“
Průměrně zaměstnaný dospělý člověk na HPP má 20–25 pracovních dnů dovolené.
Pokud je člověk zaměstnaný na plný úvazek, automaticky to vylučuje jakékoli dávky od státu, protože systém podpory je takto zcela logicky nastaven.
Proč si tedy nemohu sama rozhodovat o tom, kde strávím svou dovolenou, když se živím sama, platím daně podle stejných pravidel jako ostatní?
(Ukrajinci nemají žádné daňové úlevy a ani o ně nežádají).
Další otázka je úplně jiná.
Proč chce český stát rozhodovat o tom, kde trávím svůj volný čas?
Jaký je pro český stát rozdíl mezi tím, jestli mě zabije ruská raketa na Ukrajině, nebo se smrtelně zraním někde v horách?
Riziko podstupuje člověk v obou případech sám a na vlastní odpovědnost.
Jsem v Česku pátým rokem.
Když začala plnohodnotná invaze, bylo mi 23 let.
Trocha jednoduché matematiky.
Delší část svého života už odvádím daně v Česku než jsem je odváděla na Ukrajině.
Přitom investice obou států do mě se podstatně liší.
Zároveň mi nová česká vláda nerozšiřuje práva, ale snaží se mi pouze přidávat povinnosti, například zavedením pravidla o zrušení víza dočasné ochrany, pokud budu mimo schengenský prostor déle než 30 dní.
A do toho primitivové typu pornoposlance Rajchla a flastence Okamury každý den drzým způsobem lžou o tom, jakou zátěží jsou Ukrajinci pro tento stát.
Je to lež a nic jiného.
Česko zůstává v plusu navzdory všem výdajům na humanitární a vojenskou pomoc Ukrajině i navzdory nákladům spojeným s přijetím a podporou ukrajinských uprchlíků.
Jakákoli tvrzení o opaku nejsou názorem – jsou to lži.
A především nad hlavami Čechů nelétají ruské drony jen díky těm, za kterými tito Ukrajinci jezdí na dovolenou.
S každým dalším dnem a další dávkou špíny, kterou nová vládní koalice vylévá na Ukrajince, si nepřestávám klást otázku, zda za relativní bezpečí neplatím příliš vysokou cenu.
Nová česká vláda dělá z České republiky místo nevhodné k životu.
Pořád ale máme z čeho vybírat.
Otázkou jen je, zda budou chtít Češi ze své země odcházet v takové míře, v jaké po nástupu Fica odcházejí Slováci.