Frantisek Laudat
Co sám nerad, nečiň druhému:
Rusové - civilisti - poprvé od zahájení masivní války proti Ukrajině v únoru 2022 začínají téměř každodenně pociťovat na vlastní kůži, co je válka.
Celé území mezi východní Ukrajinskou hranicí a řekou Volhou už je na dostřel ukrajinských dronů a nově i balistických raket domácí provenience.
V tomto území se samozřejmě nachází i Moskva.
Šok, sprosté nadávky a mohutné požáry ruských rafinérií, plynovodů, vojenských skladů a továren zapojených do ruské válečné mašinerie, jsou nadějnou realitou pro Ukrajinu.
Na rozdíl od Rusů, Ukrajinci se neuchylují k záměrnému masakrování civilního obyvatelstva, i když i jejich technika občas selže a trefí civilní objekty.
Nervy ruské verchušky jsou vystaveny velkému tlaku.
Nebýt Číny, Severní Koreje a sprostých kšeftařů z ostatních zemí světa, Rusko už by bylo na kolenou.
Nemyslím si, že v této fázi války jde jen o válku opotřebovávací.
Pokud Rusko nenajde proti rostoucím schopnostem Ukrajiny účinnou obranu, za chvíli na Krymu skoupí jejich pochopové všechny koně, nebo budou chodit pěšky.
A popravdě, to by bylo to nejmenší ponížení za zvěrstva, které Rusové na Ukrajině páchají.
Měl jsem příležitost na vlastní oči vidět dnešní realitu Lvova i Kyjeva.
Tam jsou lidi odhodlaní, spořádaní a stát zde funguje v leč čemž lépe, než u nás.
Jistě jiná situace je na frontě v zákopech.
To je vidět na ukrajinských hřbitovech.
Doufám, že tuhle válku Ukrajinci navzdory všem VYHRAJÍ.
A pokud vyhrají, budou trochu slušně a rozumně svoji zemi řídit, možná se nestačíme divit, jak pár roků po válce bude Ukrajina vypadat.
Příkladem je sousední Polsko.
Ještě po roce 89 se dost Čechů koukalo na Poláky skrz prsty.
Dojeďte se tam podívat, v jakém stavu Polsko dnes je díky tomu, že dotace z Evropské unie nerozkradli a nevyplácali na golfová hřiště a podobné blbosti.
Fotografie: atmosféra nedělního rána ve Lvově, garnizonní kostel před mší a lidé během mše stojí i na ulici, protože kostel je zaplněný do posledního místa.
Pro svoji budoucnost každá země potřebuje svůj silný příběh.
Poláci si ho začali psát po roce 89, Ukrajinci si ho píší od ruské okupace Krymu, Doněcka a Luhanska (a hodně je to bolí).
Jaký příběh píše pro svoji budoucnost Česko - zatím žádný.