Cyril Svoboda: Zpověď korouhvičky

Jiri Lobkowicz
 
Cyril Svoboda: Zpověď korouhvičky
 
Existují politické kariéry, které se hroutí náhle — skandálem, aférou, jedním fatálním výrokem. 
A pak existují ty, které se nerozpadají, ale rozpouštějí, pomalu a téměř nenápadně, až jednoho dne zjistíte, že muž, kterého jste znali jako hodnotového konzervativce, sedí u stolu jako poradce toho, proti čemu kdysi jeho vlastní strana stavěla celou svou identitu. 
 
To je případ Cyrila Svobody.
Bývalý předseda lidovců, ministr zahraničí, místopředseda vlády — muž, který desetiletí těžil politický kapitál z toho, že reprezentuje svědomí, hodnoty, křesťanskou odpovědnost v politice. 
Dnes je poradcem Andreje Babiše pro ústavní a legislativní záležitosti a jeho výroky se s koaličním táborem kryjí natolik, že už není jasné, kde končí nezávislý hlas a začíná ozvěna. 
A teď se v tomto táboře šušká jeho jméno jako jméno možného společného prezidentského kandidáta ANO, SPD a Motoristů.
 
Alibi místo odpovědi
 
Svoboda na dotazy odpovídá jazykem, který by mohl vyučovat na kurzu politického uhýbání: žádná nabídka prý nepřišla, nic nerozhodl, nic nezačal. 
Jenže o potřebě „změny” nepochybuje „ani vteřinu.” 
To není odpověď člověka, který o kandidatuře neuvažuje — to je odpověď člověka, který si nechává otevřené dveře a zároveň si myje ruce nad tím, že by o vstupu rozhodoval sám. 
 
Stejné divadlo ostatně sehrál už v roce 2022, kdy nechal sbírat senátorské podpisy pro vlastní kandidaturu a pak ji v tichosti stáhl s výmluvou na časový skluz. Muž, který v posledních letech opakovaně naznačuje ambici, aniž by za ni kdy skutečně nesl riziko otevřeného boje.
 
Fíkový list nadstranickosti
 
Motoristé mluví o „nadstranickém kandidátovi”, kterého vláda nebude aktivně hledat ani podporovat — fráze tak průhledná, že se skrz ni dá číst noviny. Nadstranický kandidát se nerekrutuje z řad poradců premiéra pro ústavní záležitosti. 
To není nezávislost, to je casting z vlastní kuchyně, jen podávaný v gastronomicky vkusnějším balení. 
 
Svoboda by nebyl hlasem stojícím nad politickým bojem — byl by hlasem, kterým by Babišova koalice mluvila, aniž by musela riskovat vlastní, otevřeně stranickou tvář v souboji s Petrem Pavlem.
 
Cena za místo u stolu
 
V tom je jádro té perverze. Křesťanskodemokratická tradice, kterou Svoboda kdysi reprezentoval, stavěla politiku na představě, že moc má sloužit hodnotám, ne naopak. 
 
Dnes je nejviditelnějším pozůstatkem téhle tradice muž, který svou politickou existenci prodloužil tím, že se stal legitimizujícím hlasem pro projekt, jehož metody — oslabování kontrolních mechanismů, personální obsazování institucí, permanentní napětí s Hradem — jsou pravým opakem toho, co kdysi hlásal.
 
 Není to selhání z donucení. 
Je to volba: bezpečí a relevance výměnou za mlčení tam, kde by měl mluvit, a za hlas tam, kde by měl mlčet.
 
Pokud Svoboda skutečně přijme roli společného kandidáta, nebude to jen personální rozhodnutí. 
Bude to definitivní potvrzení, že poslední zbytky hodnotové politiky, kterou kdysi ztělesňoval, byly vyměněny za místo v anténním systému moci — za cenu, kterou si sám nechce nahlas přiznat, ale kterou za něj přiznává každé jeho vyhýbavé „nerozhodl jsem nic.”