Manipulátoři.cz
Daniel Vávra se v posledních dnech opakovaně pustil do popularizátora klimatické vědy Daniela Kortuse, autora projektu Klimatomluva.
Vávrova kritika se tváří jako obrana racionality, ekonomie a „selského rozumu“, ve skutečnosti však kombinuje osobní útoky, zlehčování vědeckého konsensu a zavádějící práci s fakty.
Namísto věcné polemiky o klimatické politice, energetickém mixu či nákladech větrných elektráren nabízí především karikaturu protivníka.
Vávra Kortuse opakovaně označuje za „mladého chemika“ či „internetového klimatologa“ a vysmívá se tématu jeho odborné práce z organické chemie.
Je pravda, že Kortus není profesí klimatolog.
To však není férový argument proti jeho činnosti.
Kortus je výzkumník z Vysoké školy chemicko-technologické a jako popularizátor vědy vysvětluje závěry odborných institucí, nikoli vlastní soukromou klimatologickou teorii.
Zpochybňovat věcná tvrzení pouze poukazem na diplomovou či doktorskou práci je argumentační faul: původ mluvčího nenahrazuje ověření toho, zda jeho tvrzení odpovídají datům.
Ještě problematičtější je Vávrova snaha líčit klimatickou vědu jako dogma, o němž se nesmí diskutovat.
O konkrétní podobě klimatické politiky, o rychlosti transformace, o cenách energií nebo o vhodném energetickém mixu se samozřejmě diskutovat má.
Jiná věc je základní poznání, že současné globální oteplování je dominantně způsobeno lidskou činností, především spalováním fosilních paliv.
To není „dogma Daniela Kortuse“, ale závěr shrnutý Mezivládním panelem pro změnu klimatu a dalšími významnými vědeckými institucemi.
Vávra se opírá také o organizaci CLINTEL a její „Světovou klimatickou deklaraci“, která tvrdí, že neexistuje klimatická krize.
Argumentuje mimo jiné tím, že ji podepsali i někteří známí vědci či laureáti Nobelovy ceny.
To ale samo o sobě nedokazuje pravdivost deklarace.
Odborný konsensus se neurčuje sčítáním signatářů petice, ale váhou vědeckých důkazů, odborných studií a systematických hodnocení.
Navíc factcheckingové analýzy opakovaně upozornily, že podpisy pod deklarací nelze prezentovat jako souhlas tisíců klimatologů; řada signatářů se klimatologii odborně nevěnuje.
Podobně zavádějící je Vávrova argumentace větrnými elektrárnami.
Správně upozorňuje, že větrné elektrárny v Česku nemají tak vysoký kapacitní faktor jako například v přímořských zemích.
Kapacitní faktor kolem 20 procent ale neznamená, že „fouká jen 20 procent času“, ani automaticky nedokazuje ekonomickou nevýhodnost větru.
Znamená to, že elektrárna za rok vyrobí zhruba tolik elektřiny, jako kdyby běžela odpovídající část roku na plný výkon.
Větrná turbína však může vyrábět i při nižších rychlostech větru, jen ne na maximum.
Zásadní faul spočívá v tom, že Vávra směšuje ekonomiku malého domácího větrníku na chalupě s ekonomikou velkých větrných elektráren v dobré lokalitě.
Z toho, že se konkrétnímu člověku nevyplatí malá patnáctikilowattová turbína s bateriemi pro off-grid provoz, nelze vyvozovat, že se nevyplatí průmyslové větrné projekty.
Ty mají jiné investiční náklady na jednotku výkonu, jinou výšku stožárů, jiný servisní model, jiné financování a především jiné větrné podmínky.
České aukce obnovitelných zdrojů navíc ukazují, že o větrné projekty v Česku zájem existuje.
V aukci pro rok 2025 šlo o stovky megawattů soutěženého výkonu a úspěšné nabídky se pohybovaly kolem 3 150 až 3 200 Kč/MWh.
To neznamená, že větrná energetika je zázračné řešení bez nákladů, ani že se hodí všude.
Vyvrací to ale Vávrovu kategorickou tezi, že větrníky v Česku „ekonomicky naprosto nedávají smysl“.
Vávrovy texty tak pracují s několika dílčími pravdami: Kortus skutečně není klimatolog, český vítr je slabší než v nejlepších evropských lokalitách a malé domácí větrníky se často ekonomicky nevyplatí.
Z těchto dílčích pravd ale skládá zavádějící celek.
Osobní útoky na Kortuse, posměšky k jeho hlasu či odbornému zaměření a výběr skeptických autorit nenahrazují věcnou debatu o datech.
Pokud má být spor o klima a energetiku seriózní, musí stát na číslech, metodice a srovnatelných příkladech — ne na karikatuře protivníka.