Honza: Fakta vs. Dezinfo
Důvěra v prezidenta jako sociální rentgen společnosti
Červnový průzkum STEM ukazuje, že prezidentovi Petru Pavlovi důvěřuje 56% české veřejnosti.
Celkové číslo se od ledna nezměnilo.
Pod povrchem se však nacházejí téměř dva rozdílné světy.
Mezi voliči SPOLU důvěřuje prezidentovi 97%, mezi voliči STAN 93% a mezi voliči Pirátů 88%.
U Motoristů sobě je to 45%, u ANO 29% a u SPD pouze 10%.
U menších uskupení jsou výsledky kvůli nižšímu počtu respondentů pouze orientační (STEM, 2026).
Samotný graf neukazuje vzdělání, příjem ani sociální postavení.
Kdo by tvrdil, že z něj lze přímo určit, kdo je vzdělaný, chudý nebo inteligentní, manipuloval by s daty.
Když jej však porovnáme s dalšími výzkumy STEM o složení českých elektorátů, objeví se poměrně zřetelný vzorec.
S rostoucím vzděláním klesá podpora ANO, SPD a Motoristů.
Naopak podpora SPOLU, STAN a Pirátů roste.
ANO a SPD jsou současně silnější mezi lidmi, kteří se považují za hůře materiálně zajištěné.
SPOLU a STAN mají větší podporu mezi lidmi, kteří svou ekonomickou situaci hodnotí lépe.
U Pirátů a Motoristů není vztah k materiálnímu zajištění tak výrazný (STEM, 2025).
Není to tedy dokonale čisté rozdělení na “chudé” a “bohaté” ani na “chytré” a “hloupé”.
Politika nikdy není tak jednoduchá.
Tento trend však existuje a podobné rozdělení můžeme pozorovat i v dalších evropských zemích.
A hlavně, nejde o klasický souboj pravice a levice.
SPOLU a Piráti mají v ekonomických a sociálních otázkách často velmi rozdílné postoje.
Přesto voliči obou uskupení prezidentovi výrazně důvěřují.
ANO se zase dlouhodobě pohybuje mezi různými ekonomickými a sociálními pozicemi podle toho, co je právě politicky výhodné.
Mnohem přesnější je zde jiná osa: otevřenost proti uzavřenosti, integrace proti izolaci, modernizace proti obavám ze změny a důvěra v instituce proti populistickému příběhu o “zkorumpovaných elitách”.
Proč právě Petr Pavel?
Petr Pavel představuje jasně prozápadní a modernizační směr.
Podporuje pevné ukotvení Česka v NATO a Evropské unii, přijetí eura, dokončení jednotného evropského trhu, další evropskou integraci a otevřel také debatu o budoucím uspořádání připomínajícím “Spojené státy evropské”, tedy o možné federalizaci EU (Český rozhlas, 2026a, 2026b).
Neznamená to, že Evropská unie nemá problémy.
Má příliš mnoho byrokracie, pomalé rozhodování a často neumí svá rozhodnutí normálně vysvětlit.
Pavel ostatně kritizuje i tyto nedostatky.
Jeho základní argument je však racionální: malá země uprostřed Evropy získá více skutečného vlivu spoluprací než předstíráním, že může sama konkurovat Číně, Rusku nebo ostatním velmocím.
A právě tento směr častěji podporují vzdělanější, lépe zajištění a mezinárodně mobilnější lidé.
Pro člověka, který cestuje, studuje, pracuje nebo podniká za hranicemi, není evropská integrace abstraktní politickou teorií.
Vidí její konkrétní výhody.
Volný pohyb mu usnadňuje práci a cestování.
Jednotný trh rozšiřuje obchodní možnosti.
Euro odstraňuje směnné poplatky a část kurzového rizika.
Společná pravidla usnadňují podnikání napříč Evropou.
Vzdělanější lidé navíc častěji ovládají cizí jazyky, pracují v oborech propojených se zahraničím a mají schopnosti, které lze využít na širším pracovním trhu.
Lépe zajištění lidé mají také větší finanční rezervu, takže změnu mohou vnímat jako příležitost, nikoli jako bezprostřední ohrožení.
To neznamená, že Evropská unie prospívá pouze jim.
Znamená to, že její výhody dokážou častěji přímo využívat a vidět.
Výzkum dvanácti členských zemí EU skutečně ukázal, že vyšší vzdělání dlouhodobě souvisí s nižším euroskepticismem.
Autoři tento vztah vysvětlují kombinací ekonomických příležitostí, lepší orientace ve složitých politických otázkách a otevřenějšího vztahu k nadnárodní identitě (Hakhverdian et al., 2013).
Proč sociálně slabší lidé reagují jinak?
Člověk, který řeší cenu bydlení, energií a potravin, přirozeně přemýšlí jinak než člověk s finanční rezervou.
Pokud nemá přenositelné vzdělání, jazykové schopnosti nebo možnost pracovat jinde, otevřený evropský prostor pro něj nemusí představovat příležitost.
Může v něm vidět další konkurenci a další změnu, nad kterou nemá kontrolu.
Zde se ekonomická nejistota spojuje s identitou.
Když se mění svět, práce, technologie i společenské normy, část lidí hledá něco, co se zdá být trvalé: národ, korunu, historii, tradiční rodinu nebo známý společenský pořádek.
Politik potom nabídne jednoduchý příběh:
“Brusel nám vezme suverenitu.”
“Euro nám vezme korunu.”
“Cizinci nám vezmou kulturu.”
“Moderní společnost nám zničí tradice.”
Najednou už se nediskutuje o ekonomických přínosech, nákladech nebo konkrétních pravidlech.
Diskutuje se o přežití národa.
A proti údajné existenční hrozbě fungují fakta podstatně hůře než emoce.
Výzkum potvrzuje, že odpor k evropské integraci není založen pouze na ekonomice.
Významnou roli hraje také strach ze ztráty národní identity a pocit, že integrace ohrožuje dosavadní kulturní uspořádání (Carey, 2002).
Podobný mechanismus nalezla studie provedená v devíti evropských zemích.
Vztah mezi nižším vzděláním a podporou pravicově orientovaných stran byl nejsilněji spojen s protiimigračními postoji, národní identitou a pocitem kulturního ohrožení.
Tuto zahraniční kategorizaci samozřejmě nelze mechanicky přenášet na české strany.
Popsaný psychologický mechanismus je však širší než české dělení na pravici a levici (Lois et al., 2025).
Důležité je slovo “pocit”.
Člověk nemusí mít s daným problémem osobní zkušenost.
Stačí, když mu politici, dezinformační weby a sociální sítě dostatečně často opakují, že je jeho identita v ohrožení.
Strach nepotřebuje statistiku.
Potřebuje pouze vhodně vybraného nepřítele.
Já osobně to mám jinak.
České historii rozumím, ale nelpím na ní a nepovažuji ji za návod pro budoucnost.
Zajímá mě mnohem více to, kam Česká republika směřuje, než jak přesně vypadala před desítkami nebo stovkami let.
Tradice podle mě nejsou nedotknutelné exponáty.
Mají se rozvíjet, přizpůsobovat, vylepšovat a někdy také opustit, pokud již společnosti neslouží.
Ostatně samotná česká kultura není výsledkem neměnnosti.
Je výsledkem staletí změn, zahraničních vlivů, konfliktů, migrace a modernizace.
Tradice, která se nesmí změnit, už není živou tradicí.
Je to muzejní exponát.
Rozumím však tomu, proč to jiní lidé vnímají opačně.
Pokud člověk ze současného vývoje příliš nezískal, nebude automaticky věřit, že další změna jeho situaci zlepší.
Pro něj může být minulost bezpečnější než budoucnost, alespoň v jeho představě.
A přesně tuto nejistotu dokáže populismus politicky využít.
Panunzi, Pavoni a Tabellini zjistili, že ekonomicky zklamaní lidé mohou být ochotnější přijmout politické riziko.
Nejde pouze o absolutní chudobu, ale o rozdíl mezi očekávanou a skutečnou životní úrovní.
V jejich analýze německých dat bylo extrémní ekonomické zklamání spojeno s nárůstem pravděpodobnosti podpory populismu o více než 7 procentních bodů (Panunzi et al., 2024).
Odtud pochází známé “horší už to být nemůže” nebo “alespoň s tím někdo zatřese”.
Jenže horší to být samozřejmě může.
Dějiny v tomto směru poskytují opravdu bohatý výukový materiál.
Kolander navíc ukazuje, že důležitější než samotná objektivní chudoba může být relativní deprivace, tedy pocit, že ostatní postupují vpřed, zatímco já zůstávám nespravedlivě opomenut.
Nižší vzdělání a pocit společenského nebo politického zanedbání byly spojeny se silnějšími populistickými postoji, odporem k elitám a protiimigračními názory (Kolander, 2022).
Ani zde neplatí jednoduchá rovnice “chudý člověk rovná se populistický volič”.
Ekonomicky nejzranitelnější lidé často nevolí populisty.
Mnozí rezignují a k volbám nepřijdou vůbec.
Účinná populistická mobilizace vzniká teprve tehdy, když se ekonomické problémy propojí s pocitem bezmoci, kulturního ohrožení a vhodně dodaným nepřítelem.
Graf důvěry v prezidenta proto není testem inteligence.
Je však sociologickým varováním.
Pokud jednomu prezidentovi důvěřuje 97% voličů jedné politické skupiny a pouze 10% voličů jiné, společnost už neposuzuje pouze jeho výkon.
Posuzuje celý směr země.
Jedna část vidí budoucnost v otevřené, integrované, moderní a sebevědomé Evropě.
Druhá část se obává ztráty kontroly, identity, tradic a světa, který znala.
Těmito lidmi není správné pohrdat.
Jejich nejistota může být skutečná.
Skutečná obava však automaticky neznamená, že je skutečný také nepřítel, kterého jim politik ukázal.
Populista minulost nechrání.
Pouze prodává strach z budoucnosti lidem, kterým současnost nedala dost jistoty.
Zdroje:
Carey, S. (2002). Undivided loyalties: Is national identity an obstacle to European integration? European Union Politics, 3(4), 387–413.
Český rozhlas. (2026a, 1. června). Pokud by česká koruna bránila v rozvoji, měl by se sentiment opustit. Pavel je pro přijetí eura.
Český rozhlas. (2026b, 13. května). Spojené státy evropské? Podle Niedermayera je větší spolupráce nutná. Bartůšek se ptá na roli Česka.
Hakhverdian, A., van Elsas, E., van der Brug, W., & Kuhn, T. (2013). Euroscepticism and education: A longitudinal study of 12 EU member states, 1973–2010. European Union Politics, 14(4), 522–541.
Kolander, M. W. W. (2022). Socioeconomic deprivation and the support for populism: A study on individual and contextual determinants [Doctoral dissertation, Tilburg University & University of Trento]. Open Press TiU.
Lois, G., Petkanopoulou, K., García-Sánchez, E., Willis, G. B., & Rodríguez-Bailón, R. (2025). Effects of socioeconomic status on right-wing voting intentions: The mediating role of economic ideology, perceived threats, and national identity. Journal of Social and Political Psychology, 13(1), 80–99.
Panunzi, F., Pavoni, N., & Tabellini, G. (2024). Economic shocks and populism. The Economic Journal, 134(663), 3047–3061.
STEM. (2025, 1. srpna). Volební model: Sociodemografické rozdíly ve druhém čtvrtletí 2025.
STEM. (2026, 2. července). K institucím s nejvyšší mírou důvěry veřejnosti setrvale patří bezpečnostní složky a ČNB.
#PetrPavel #Důvěra #STEM #ČeskáPolitika #EvropskáUnie #Euro #EvropskáIntegrace #PolitickáPsychologie #Sociologie #Vzdělání #SocioekonomickéRozdíly #Populismus #Dezinformace #KritickéMyšlení #MediálníGramotnost #Demokracie #Instituce #faktavsdezinfo @followers Petr Pavel