Lukáš Houdek
Když jsou teď lidé po covidu, změně klimatu nebo válce v Gaze odborníky na to, jak se mají vést rozhovory, přidal bych jednu osobní poznámku.
Existuje řada způsobů, jak rozhovory s nedemokratickými politiky nebo obchodníky se strachem vést, a každý může přinést něco jiného.
Dají se vést konfrontačně, kdy novinář skáče dotyčnému neustále do řeči a konfrontuje ho s tím, co řekl.
Chytá ho za slovo.
A to je v určitých aspektech super.
Dá se vést ale také tak, že člověka necháte vypovídat.
Hrajete blbého, nepřipraveného.
A ten člověk, protože vás nepovažuje za soupeře (protože nejste urputný), vám toho řekne fakt hodně.
A tím nasvítí, co má skutečně v hlavě.
Co má v plánu.
Zkušenost mám s oběma přístupy.
Druhou strategii jsem zvolil při natáčení rozhovoru s nejvýraznější postavou narativu o genocidě bílých farmářů v Jiřní Africe - Simonem Rochem.
Strávil jsem u něj doma na jihoafrickém venkově skoro celý den.
Je to člověk, který se svou skupinou Suidlanders chystá na občanskou válku.
Trénují se v boji (v podstatě už od narození), střelbě, přežití, budují po celé zemi bunkry a tajné sklady se zásobami.
A hecují se v rasismu.
Přijel za ním mile vypadající klučík, která pokládal naivní otázky.
Sám Simon se podivoval, že jsem tak hloupý.
Já měl ale všechno načteno.
Tvářil jsem se však, že vlastně nic nevím.
Simon se sám během rozhovoru několikrát rozesmál, že snad není možné, že jsem tak hloupý.
Ale že mě má rád, protože nejsem jak ti ostatní novináři, kteří ho ani nenechají domluvit.
Nakonec mi vyložil téměř všechno.
Ukázal mi mapy, kde mají bunkry, vyložil plány na válku s černošským obyvatelstvem, ukázal sklady zásob, dokonce mě chtěl vzít natáčet na válečný trénink jeho skupiny (což nakonec neklaplo z časových důvodů).
A troufám si tvrdit, že se díky mé hrané naivitě nechal unést a zacyklil se v samolibé masterclass.
Nakonec se odhalil a myslím, že i pro většinového posluchače znemožnil.
Právě proto, že jsem zvolil přístup, kdy jsem ho nechal vykecat.
Přívrženci alternativních pravd mi pak vyčítali, že jsem to zmanipuloval.
Protože to byl pro ně průser.
Ne.
Jen jsem ho nechal mluvit.
Ano, nemusí vám to vždy vyjít.
Ale je to relevantní přístup k tomu, jak rozhovory s takovými lidmi vést.
Kdybych v jeho případě zvolil první strategii, vyhodil by mě do půl hodiny z domu – jak se mi to stalo v případě další výrazné postavy tohoto narativu Ernsta Roetze (po tom, co jsem ho po počátečním přátelsky vedeném rozhovoru, kde ze sebe dělal nevinného beránka, začal konfrontovat se staršími screenshoty z jeho FB).
Aktuální útoky na Čestmíra jsou podle mě mimo.
Nebudu rozebírat okolnosti vzniku fotografie, zaráží mě ale, jak jsou najednou všichni zase (často bez srovnatelné zkušenosti) odborníky na to, jak se správně vede rozhovor a na to, co má daný novinář v hlavě, když rozhovor vede.
Ten, kdo to nezažil, si nedokáže představit, jaký dopad má takový hromadný lynč na život člověka, na jeho duševní zdraví.
A to vše jen kvůli blbé fotce pochybného vzniku.
Morální majáci se pohoršují, zatímco sedí v bytě v zemi, která porušuje lidská práva (trestá homosexualitu například) a vykládají o tom, jak morálně selhávají jiní.
V jednom se ale shodneme.
Jsme v kritické době a jsme ve válce.
A právě proto si nejsem jist, jestli je tohle střílení se do vlastní nohy nutné.
Zatímco to skutečné zlo se za břicho popadá.
P. S. Link na podcast Pohrobky apartheidu dávám pro zájemce do komentáře.
Simon je na konci první a začátku druhé epizody.
Můžete posoudit, jestli jsem tím, že jsem ho nechal mluvit, legitimizoval fašismus a bílý rasismus.