Pozemní síly AČR
Invaze do Československa byla nejúspěšnější sovětská vojenská operace po druhé světové.
Alespoň se to říká.
Pojďme tenhle narativ trochu narušit.
Ano, Sovětům se sice podařilo ČSSR perfektně znásilnit, ale žádné velké vojenské umění to nebylo.
Byla to jen velká zrada.
Ta zrada se jmenovala Šumava 1968 a byla přípravnou akcí celé okupace.
Ale hezky popořadě.
Československo nebylo - na rozdíl od jiných sovětských satelitů - okupováno už od konce druhé světové války.
Byla tu sice síť sovětských poradců, ale nikoliv pravidelné sovětské vojenské jednotky.
Aby si Sověti usnadnili přepadení spojence, vyžádali si na našem území uspořádání vojenského cvičení.
V podstatě se k nám pozvali sami, aby si všechno mohli zmapovat, připravit a vyzkoušet nanečisto.
V Československu v té době probíhal demokratizační proces známý jako Pražské jaro.
V Moskvě se to ani trochu nelíbilo.
Sovětské vedení prosadilo uspořádání cvičení, které mělo simulovat útok NATO na Československo, jehož se mělo účastnit i Rakousko.
To bylo samo o sobě absurdní, protože Rakousko bylo neutrální.
Námět počítal s odražením fiktivní agrese a následnou protiofenzivou ve směrech Praha-Norimberk a Ostrava-Vídeň.
Velení cvičení přitom Moskva neponechala v československých rukou.
Řízení převzal hlavní velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy maršál Ivan Jakubovskij a ředitelství bylo umístěno v Milovicích.
Cvičení se účastnilo přibližně 24 000 vojáků, z nichž jen asi 6 000 bylo československých.
Zbytek patřil Sovětskému svazu a dalším státům Varšavské smlouvy.
Šumava 1968 nebyla vedena jako rovnoprávné vojenské cvičení, ale jako nátlaková akce.
Docházelo k neustálým konfliktům mezi sovětským řízením cvičení, velením ČSLA a politickým vedením země.
Sověti československou stranu o mnohém neinformovali, požadovali přisunutí dalších vojsk, ostentativně dávali najevo nedůvěru, průběžně měnili parametry cvičení a prostřednictvím styčných důstojníků dokonce vyzvídali názory na československé velitele.
Po skončení cvičení se Sovětům nechtělo domů.
Odchod svých jednotek záměrně oddalovali a prodlužovali.
Když se nakonec stáhli, zůstala na našem území rozvinutá spojovací síť.
Odvezli si spolehlivé a detailní znalosti území, přesunových tras, letišť, schopností ČSLA, jednotlivých posádek, štábů i konkrétních velitelů.
Získali dokonalý přehled o naší obraně, který jim udělal z obsazení země dětskou hru.
Když potom okupace začala, vraceli se stejní sovětští velitelé a jejich štáby, které Československo znaly už ze cvičení.
Během několika týdnů se tak lidé, kteří k nám přijeli jako spojenci, vrátili jako okupanti.
Mluvit pouze o úspěšné vojenské operaci proto nedává smysl.
Dává smysl mluvit jenom o podlé zradě na spojencích, kterou nesmíme nikdy zapomenout.
Varšavská smlouva teoreticky stála na principech nevměšování a kolektivního rozhodování.
V praxi to ze strany Sovětského svazu vůči jeho satelitům znamenalo: „Do ničeho nám nepindejte a podřiďte se našim rozhodnutím.“
To, co se navenek tvářilo jako spojenectví, bylo ve skutečnosti obyčejné vazalství.
A to je zásadní rozdíl oproti NATO, jehož členové v něm jsou dobrovolně a žádný z nich není povinen bezvýhradně poslouchat rozkazy jedné vedoucí mocnosti.
Kdo dnes přirovnává Varšavskou smlouvu k NATO, je demagog.
Jsme hrdí na to, že Česká republika je dnes součástí NATO, které je - na rozdíl od Varšavské smlouvy - skutečně spojenectvím rovných s rovnými.