Pavel Korec
🅰 JAK NÁŠ STRACH Z ESKALACE DOVEDL RUSKO K ESKALACI
Od počátku ruské invaze se stejně jako většina lidí snažím odhadovat, jestli je reakce Západu na Rusko přiměřená, příliš slabá, nebo naopak nebezpečně riskantní.
Mnohdy jsem zjistil, že to, co mi připadalo jako hloupá zdrženlivost, bylo v určité chvíli strategicky rozumné. A naopak něco, co se původně zdálo opatrné a odpovědné, se později podle mě změnilo v hrubou chybu.
Připomínat si tuhle nedávnou minulost je důležité.
Rusko nám totiž všemi možnými způsoby pomáhá vytvářet pohodlnou představu, že válka na Ukrajině je pořád něco vzdáleného, co se nás vlastně netýká. Nerad bych se jednou probudil a zjistil, že jsem tomu začal věřit také.
🅱 BEZLETOVÁ ZÓNA
První velkou otázkou pro mě byla ochrana ukrajinského vzdušného prostoru.
Dodnes jsem přesvědčen, že nějaká forma bezletové nebo chráněné zóny vojensky možná byla.
Sledoval jsem tehdy americké generály a vojenské analytiky a někteří takovou možnost rozhodně nepovažovali za nerealizovatelnou.
Bývalý vrchní velitel NATO v Evropě Philip Breedlove ji veřejně podporoval a později se objevovaly i návrhy omezené humanitární varianty.
Samozřejmě by to nešlo spustit ze dne na den.
Bylo by nutné přesunout letectvo, připravit logistiku, velení, protivzdušnou ochranu a pravidla použití síly.
Jenže právě tady mě tehdy něco zarazilo: odpověď „museli bychom nejdřív přesunout síly a připravit operaci“ se začala veřejně překládat skoro jako „vojensky to nejde“.
Přitom mezi úplným ovládnutím ukrajinského nebe a nulovou pomocí existovalo celé spektrum možností.
Ochrana části území, humanitárních koridorů nebo později sestřelování části raket a dronů nad Ukrajinou mohly zachraňovat životy.
Politické „nechceme“ se tak podle mě až příliš snadno převléklo za vojenské „nejde to“.
Z dnešního pohledu v tom skoro vidím předzvěst pozdějších zvláštních obratů americké politiky.
Právě tehdy jsem si zapamatoval jednu důležitou věc: vojenská strategická schopnost a politická ochota jsou dva různé světy.
A dodnes mi vrtá hlavou ještě jedna nepříjemná otázka.
Jsou snad Ukrajinci méně než Bosňáci, Chorvati nebo Albánci?
Samozřejmě že nejsou.
Rozdíl byl v protivníkovi.
Rusko mělo jaderné zbraně a západním politikům nabídlo děsivý strach z eskalace.
Ti ho podle mě přijali až příliš ochotně, protože jim zároveň umožňoval vyhnout se strašně těžkým rozhodnutím.
🅲 ČERVENÉ LINIE, VOLNOST JEDNÁNÍ A SELHÁNÍ ODSTRAŠENÍ
Snaha USA „neeskalovat“ nebyla podle mě vojensky ani strategicky nesmyslná.
Řízené dávkování pomoci snižovalo riziko přímého střetu s Ruskem a současně Rusko dlouhodobě vyčerpávalo.
Bylo ale krajně nemravné, děsivě nespojenecké, že cenu za tuto strategii platila především Ukrajina vlastními lidmi.
Proč nespojenecké?
Protože Ukrajina směřovala do NATO, kam byla zvána.
Z toho důvodu jí měla být včas poskytnuta větší garance a podpora.
Spojené státy navíc patřily k zemím, které v souvislosti s ukrajinským jaderným odzbrojením poskytly Kyjevu bezpečnostní ujištění.
V politickém a morálním smyslu podle mě část tohoto závazku zradily.
A mám podezření, že rozsah americké zdrženlivosti nebyl dán pouze vojenským kalkulem, ale také americkou vnitřní politikou.
Potom následovalo nekonečné dávkování jednotlivých druhů zbraní a jejich povoleného použití.
Tanky byly nebezpečná eskalace.
Potom letadla.
Potom modernější letadla.
Potom střely dlouhého dosahu.
Potom jejich použití na ruském území.
Rusko mezitím řvalo o jedné „červené linii“ za druhou a tyto výhrůžky na západní politiky zjevně působily.
Když se ale jednotlivé hranice později překračovaly, většinou nenásledovalo nic, co by odpovídalo předchozím apokalyptickým hrozbám.
To neznamená, že Rusko žádné skutečné červené linie nemá.
Znamená to ale něco jiného: ruská výhrůžka červenou linií ještě není skutečná červená linie.
Hrozba sama je zbraní.
Pokud samotným strašením donutím protivníka omezit vlastní jednání, vyhrál jsem velmi levně a nemusím nic uskutečnit.
Tady se podle mě hodí jeden velmi obecný princip z vojenské strategie: strategie je porozuměním poměru sil a vojenská strategie musí zachovávat vlastní volnost jednání a zbavovat protivníka jeho volnosti jednání.
Na začátku invaze se ruská volnost jednání prudce zmenšila.
Nevyšel rychlý útok na Kyjev, Ukrajina se ubránila, Západ se semkl a Rusko muselo ustoupit od části původních plánů
Jenže potom jsme mu část této volnosti začali vracet sami:
Omezeními dodávek, zákazy použití některých zbraní, respektem k pochybným „červeným liniím“ a až bohorovnou představou, že budeme jemně regulovat tempo eskalace, jsme Rusku zároveň říkali, co Ukrajina nesmí a kam Západ pravděpodobně nepůjde.
Rusko dostalo čas na mobilizaci, válečnou výrobu, mohutné obranné linie, rozvoj dronové války a hledání dalších metod útoku pod prahem přímého konfliktu s NATO.
Zpočátku to možná bylo správně.
Přímý konflikt NATO–Rusko mohl Putinovi dát skvělou záminku k další obrovské mobilizaci.
Najednou by neposílal statisíce lidí bojovat kvůli podivné „speciální operaci“, ale údajně bránit Rusko před NATO.
Režim by získal mnohem silnější mobilizační příběh a další prostor pro represe.
Ukrajina by takovou eskalaci nemusela ustát a byla by nutná silnější podpora, tedy opět eskalace.
Proto respektuju, že to, co mi někdy připadalo jako ponižující slabost, mohlo být určitou dobu rozumnou strategií.
Jenže žádná strategie není správná navždy.
Zdrženlivost, která zpočátku eskalaci brzdila, začala po určité době eskalaci podporovat.
To je zároveň docela prostý problém opakované hry.
Protivník něco provede a sleduje odpověď.
Když zjistí, že odpověď nepřichází nebo je směšně levná, získává informaci o našem prahu.
Příště může zkusit něco o trochu horšího.
A pokud zvyšuje intenzitu pomalu, my si pokaždé můžeme říct, že přece nejde o nic dramaticky jiného než minule.
Tak se hranice posouvá.
Rusko možná už ani samo přesně neví, co si vůči NATO může dovolit, protože jsme mu některé hranice nikdy jasně neukázali.
A tím začíná selhávat běžné konvenční odstrašení.
To totiž nefunguje proto, že máme na papíře více tanků, letadel nebo peněz.
Funguje tehdy, když protivník věří, že určitý krok pro něj bude mít nepříjemnou a předvídatelnou cenu.
Jestli zjistí, že ji neplatí, bude pokračovat.
🅳 STRACH Z PORÁŽKY RUSKA
Další západní obavou zřejmě bylo, aby Ukrajina Rusku neublížila tolik, že by mohl padnout Putinův režim.
To je na první pohled šílené!
A s tím se okamžitě objevil starý milionkrát opakovaný katalog hrůz: rozpad Ruské federace, chaos, občanské války, miliony uprchlíků a především nejistota kolem jaderných zbraní.
Nejprve se přitom rozpadl Sovětský svaz a Evropa to ustála.
Pak jsme se začali děsit toho, co by se stalo, kdyby Rusko „prohrálo“.
Přitom nemělo být poraženo jako stát, obsazeno nebo zničeno.
Mělo být prostě vytlačeno z anektovaných ukrajinských území.
Jenže to by prý mohlo shodit Putina.
A následoval obvyklý děs běs.
Západ se tak svou úzkostlivou péčí o stabilitu Putinova režimu málem nechal zatáhnout přímo do jeho vnitropolitických voleb.
Nevím, zda máme chtít rozpad, ale to není naše věc, to je věc národů ruské federace.
Jsem přesvědčen, že strach z hypotetického rozpadu nesmí Putinovu režimu dávat možnost vydírat nás svým vlastním přežitím.
🅴 RUSKO NENÍ TOTÉŽ CO RUSKÝ REŽIM
Tady podle mě leží jedna z největších chyb celého západního uvažování.
Rusko bylo často modelováno jako jednotný autoritářský stát, který sice jedná agresivně, ale nakonec racionálně počítá náklady a výnosy.
Jenže Rusko a ruský režim nejsou totéž.
Nestačí říct, že protivník jedná racionálně.
Musíme vědět, co vlastně maximalizuje.
Jestli do herního modelu dosadíme prosperitu, bezpečnost a budoucnost Ruska, vyjde nám něco jiného, než když do něj dosadíme přežití vládnoucího oligarchicko-mafiánského systému.
Pokud režim maximalizuje především vlastní moc a přežití, mohou pro něj být přijatelné náklady, které jsou pro Rusko jako společnost naprosto šílené.
Může nechat zabít statisíce vlastních lidí, devastovat demografii, poškodit moderní ekonomiku, technologickou budoucnost a životní úroveň.
Může obětovat prakticky cokoli, pokud cenu neplatí lidé, kteří drží moc.
Právě pokračování války navzdory strašlivým ruským ztrátám nám podle mě ukázalo, že tohle jsme dlouho neuměli správně ocenit.
S tím souvisí i brutalita vůči civilistům a vlastním vojákům.
Ani ta není nová.
Čečensko a Sýrie nám poskytly dost materiálu k poučení.
Jen jsme si možná pohodlně namluvili, že velká evropská válka bude mít nějaké civilizované meze, které tento režim ve skutečnosti nikdy nepřijal.
🅵 ČAS KOUPENÝ UKRAJINSKOU KRVÍ
Pomalá eskalace západní pomoci měla ještě jednu strašlivou cenu.
Ukrajina často dostávala dost, aby neprohrála, ale příliš pozdě a příliš omezeně, aby dokázala Rusy vyhnat.
Za americkou část této politiky podle mě nese velkou odpovědnost Bidenova administrativa.
Možnost ukrajinského vítězství byla příliš dlouho podřízena řízení (zadržování) ruské porážky.
Evropa ovšem nese odpovědnost jinou.
I kdybychom přijali, že velmi opatrná počáteční strategie byla správná, dostali jsme díky ní jednu neuvěřitelně drahou věc: čas.
Ukrajinci nám ho kupovali vlastní krví.
Měli jsme během něj masivně zvýšit výrobu munice, raket, protivzdušné obrany, levných interceptorů, dronů, prostředků elektronického boje, senzorů a logistiky.
Měli jsme přestavět průmyslovou základnu a měnit armády podle války, která probíhala přímo před našima očima.
Bylo naprosto jasné, že čím méně toho uděláme v krátké době (2023, 2024, 2025), tím násobně dražší to bude kdykoli později.
Neudělali jsme to (Evropa ani USA) opět dostatečně.
Zbrojení sice roste, ale dlouho jsme hlavně opožděně doháněli další krok Ruska.
A stejné roky dostalo i Rusko a využilo je.
Přestavělo ekonomiku na válečnou výrobu, učilo se na bojišti, budovalo nové kapacity.
Kvůli Ukrajině?
Ne, kvůli nám.
Tady narazila strategie pomalého vyčerpávání Ruska na vlastní paradox: Čas měl Rusko oslabit, ale zároveň mu umožnil přestavět stát a průmysl na dlouhou válku.
A především jsme bolestivě podcenili změnu samotného bojiště.
Drony a umělá inteligence nejsou kosmetickou inovací.
Možná jde o podobně zásadní změnu, jakou kdysi znamenal nástup kulometu, tanku nebo letadla.
Rusko dnes dokáže vyrábět obrovská množství bezpilotních prostředků a ekonomika obrany je brutální.
Jestli pošlu levný dron a vy ho sestřelíte střelou za miliony, takticky jste možná vyhrál, ale strategicky vám vnucuji cenu války já.
To dobře víme několik let.
Evropa sama reagovala pomalu hlavně v budování levné, masové protivzdušné a antidronové obrany.
🅶 NOVÉ STRATEGICKÉ OKNO
Do toho přišla válka v Íránu.
Přišla patrně i proto, aby oslabila NATO a uvolnila Rusko.
Nebo se to prostě jen stalo.
Spotřebovala vojenské prostředky a protivzdušnou munici právě ve chvíli, kdy ji potřebuje Ukrajina a kdy sami zjišťujeme, jak žalostně málo jí máme.
Dostali jsme se tak do dost absurdní situace.
Několik let jsme se snažili oddalovat přímou konfrontaci, aby Rusko sláblo.
Promeškali čas.
Dnes opět potřebujeme konflikt oddalovat proto, abychom se na něj stačili připravit.
Naší slabinou je protivzdušná a protiraketová obrana, některé podpůrné schopnosti, zásoby munice, elektronický boj a průmyslová připravenost na dlouhou válku.
Pravdu mají podle mě spíš ti analitici, kteří nepokládají v současnosti za pravděpodobnou nějakou formu invaze, ale další rozšiřování teroristické války těsněji pod prahem otevřené války.
Výroba teroristů po vzoru islámských teroristů.
Sabotáže, útoky na logistiku, energetiku, sklady, výrobu, datové sítě, letiště, kybernetické operace, drony a najímání místních pachatelů.
Rusko podle mě nepotřebuje „testovat soudržnost NATO“.
Vadí mi, že tohle píšeme sami sobě, skoro jako by snad bylo rozumné o soudržnosti obranné aliance pochybovat.
Rusko testuje, co mu ještě projde, aniž by proti sobě vyvolalo plnou odpověď NATO.
🅷 CÍLEM NENÍ ZNIČIT RUSKO
Nestačí řídit strategii proti „Rusku“.
Musíme ji řídit proti režimu, protože Rusko a režim nemusejí mít stejné zájmy a mohou také úplně jinak prohrávat.
Rusko může zchudnout a režim přežít.
Rusko může vojensky prohrát a režim přežít.
Rusko může přijít o statisíce lidí a režim přežít.
Režim může obětovat velkou část budoucnosti země a stále držet moc.
Rusko může prodat ruské území a nerostné bohatství Číně, aby režim přežil.
🅸 PŘIPRAVENOST NENÍ ESKALACE
Měli bychom mnohem silněji podporovat věcný vojenský obranný pohled.
Ne proto, že generálové mají řídit politiku.
Politické cíle musí určovat demokratická vláda.
Ale vojenská realita nemůže být pořád podřizována strachu politiků, že obranná příprava vyděsí voliče.
Mám chuť ukazovat, jak to vypadá, když se vyděsím toho, co je skutečné.
Existuje vůbec civilní obrana, nebo to je jen moje vzpomínka na socialismus?
Současně jsem zaujatej proti strachu, zvlášť pokud není kompenzován rostoucí odvahou a vůli.
Připravenost není eskalace.
Výroba munice není eskalace.
Protivzdušná obrana není eskalace.
Dronová obrana, zálohy, logistika a vojenská mobilita nejsou eskalace.
Jsou to nástroje odstrašení, aby nebyla válka.
Všichni ti, kteří řadu let podrývají naši obranyschopnost, pracujou pro válku, v níž budeme napadeni.
Jedině oni pracují pro válku.
Nikdo ji nechce, ale oni pro ni pracují.
Ukrajina nám dala čas.
My jsme ho trestuhodně nevyužili.
První roky války nás naučily, že někdy je správné nereagovat příliš prudce, protože kontrola eskalace je součástí strategie.
Teď potřebujeme pochopit druhou polovinu stejného pravidla: jestliže zdrženlivost protivníka uklidňuje, může válce zabránit.
Jestliže ho ale učí, že další eskalace je levná a bezpečná, začne válku přibližovat.
Podobně válce nebrání ani láska k sovětskému svazu, ani Rusku, ani naivní vzpomínky na slovanství devatenáctého století.
Jakákoli podpora Ruska k nám válku přibližuje.
Je to SPD v parlamentu a vítězství Afd v Sasku-Anhaltsku.
Rusové si dovolí víc, protože hranice jejich optimismu se posunula.
(( Poznámka: text vytvořen lidským autorem, ne strojem, vyjma korektur a krácení. PK))