Vít Kučík
Jak rozumět Macinkovi?
Ministr Petr Macinka si přijel pro pískot do Strážnice a internet je zavalen uspokojenými posměšnými komentáři, jakže mu to lidé nandali a co jiného že mohl čekat.
Když se publiku do pískotu na pódiu obdrzle vysmíval, že neví, co dělá, měl paradoxně pravdu.
Jak je to možné?
Nepřátele nemá smysl podceňovat.
Pokud je chceme porazit, je třeba jim rozumět, je třeba uznat jejich silné stránky, pochopit, koho máme před sebou.
Jinak jim budeme nevědomky jen stále nahrávat na smeč a schytávat jednu ránu za druhou.
Macinka je velmi schopný politik.
Ve svém smyslu slova.
Představte si, že by byl na “naší” straně.
Že by za bukotu a pískotu ‘dezolátů’ se stejnou drzostí obhajoval podporu Ukrajiny, stupiditu Trumpova nahrávání Rusku, že by v diskuzi Alici Weidelové vmetl do tváře, jak je její AfD putinovou pátou kolonou a rizikem pro celou Evropu.
Stal by se našim hrdinou.
————
Macinka ve skrytu, za zády nastrčeného velkohubého maskota Turka, vplul do vysoké politiky s takovou dechberoucí lehkostí a samozřejmostí, jakoby se pro tu roli narodil.
Nebo ji už dlouhá léta zastával.
Jeho přípravkou byl Institut Václava Klause.
Naučil se snad politickému řemeslu tam?
Nebo na jiném utajeném místě?
Odpověď dala už panelová diskuze na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru tohoto roku, kde se novopečený ministr zahraničí střetl s nejvyššími váhami globální politiky - Hilary Clintonovou a Radoslavem Sikorskim.
Není ani tak podstatné, co tam Macinka vykládal, ale jak.
S vcelku srozumitelnou angličtinou tam oponoval veteránům světové politiky se stejnou lehkostí, jakoby to byl kdokoli z obvyklých pražských kritiků IVK nebo kolemjdoucí na chodníku.
Na čerstvého nováčka, který ohněm skutečně stresujícího politického boje nikdy neprošel, úctyhodný výkon.
To se nedá nikde natrénovat.
Sebejistotu a absenci trémy vás žádná PR agentura nenaučí.
Odpověď je prostá - Petr Macinka je psychopat, který na rozdíl od 98% populace tyto pocity necítí.
V reálné politice to představuje superschopnost, kterou je možné proměnit v politické zlato.
Psychopatické vlastnosti sice mají velmi pejorativní pověst, často ale mohou být využity i k dobrému.
V čele byznysu a politiky se tito lidé koncentrují právě proto, že tyto schopnosti fungují jako rychlovýtah nahoru.
Asi bychom se divili, kolik takových lidí v čele populárních firem či veřejně prospěšných aktivit nevědomky obdivujeme.
Petr Macinka ale do svého výtahu naskočil v objektivně temném domě a teď letí nahoru po okolnostmi dané trajektorii, kterou nemůže lehce změnit.
Jeho mocenskou zdviží je malá antisystémová protestní strana, která má svoje pevně dané malé okno příležitosti a těžký krunýř limitů.
Oknem příležitostí je Babišova dominance na populistické scéně, která ale zase není tak velká, aby nepotřebovala malé spojence do poćtu.
Babiš extrémisty sice nemiluje, ale nemůže se bez nich momentálně obejít.
Krunýřem limitů je pro Macinku fakt, že musí být teatrálním protestérem, jinde prostor nemá.
Kdyby byl jen trochu umírněnějším, ztratí své místo na trhu.
Umírněnějśí volí Babiše.
Radikálnější volí Okamuru nebo rovnou Rajchla.
Macinka dobře vycítil úzkou skulinu prostoru pro obdrzlého, sžíravě revoltujícího, ale zase ne stupidně primitivního vyvrhele, která imponuje vždy jisté malé části publika.
A je mu nutno přiznat, že tuto roli hraje dobře.
Je to politický styl ošklivounů, které běžná masa nenávidí, a oni si v tom libují.
Svoje předobrazy má mj. v americkém bling-bling a gangsta stylu rapujících černochů, který chtěl v principu ukázat, jak se opovrhovaná spodina dokáže vyšvihnout nahoru a přivlastnit si atributy většinového luxusu a status symbolů respektu.
Ano, to jsou ti černoši s masivním zlatem kolem krku, opovrhovaným sportovním oblečením, které však stojí více, než značkové obleky, obklopeni drahými auty, sexuálně vyzývavými ženami a rezidencemi s bazény v pozadí.
Nová vlna bílých ‘konzervativních’ machistů typu Andrewa Tateho nebo jeho české varianty Filipa Turka to vypiplala do jeśtě rokokovějši formy - vrstvě bílých incelů, zmatených v nové době z vlastních neúspěchů a prahnoucích po respektu, úspěchu v práci a u žen (z čehož ani jednoho se jim příliš nedostává), nabízejí sny zhmotnělé do symbolů luxusu a bohatství, arogantní nárokovosti vůči ženám i vztyčeného prostředníku většinové společnosti, která jim snadný respekt a docenění upírá.
Viděli jste na YouTube ty sedánky Turka s Chladem v podivných zlatých křeslech ve stylu Ludvíka XIX, jak tam pokuřují tlusté doutníky a vedou nadnesené pubertální řeči?
Tam o tom vidíte všechno podstatné.
Jak asi budou reprezentanti tohoto stylu chovat v ukořistěných funkcích?
Jako řádní hospodáři, zodpovědně vykonávající funkci s myšlenkou na dlouhodobý prospěch společnosti?
Ale kdež!
To by doslova zradili sny těch, co je tam poslali!
Jejich podporovatelé chtějí vidět, jak to tam rozvrátí a vyssají ve velkém stylu!
Chtějí vidět rozvaleného Turka v největším křesle s nohama na psacím stole a doutníkem tlustým jako paže, jak s přezíravým úsměvem vyráží jednoho dosavadního experta za druhým a druhou stranou přijímá své nic nedělající kámoše a usazuje je do uvolněných křesel, a jak kolem do taktu krouží zkoprnělé sekretářky s kafíčky na tácku.
Macinka to ví a Macinka jim to dá.
————
Když publikum na folklórním festivalu (o jehož existenci se voliči Motoristů asi právě prvně v životě dozvěděli) vypískalo Motoristu Klempíře (který tam jel z titulu své funkce a lze věřit, že až tak ostrou reakci nemusel předvídat), Macinka přesně zavětřil, která bije.
Sedl do auta a za pár hodin byl na místě, které mu nabízelo přesně to, co potřebuje - komparzisty mainstreamoveho pohrdání, na jehož pozadí pózuje jako rebel se vztyčeným prostředníkem.
Koukněte na video, jak si to užívá, jak se v tom rozšafně koupe.
Video letí internetem desetkát mohutněji, než jakákoli tisková konference o vládním opatření.
V tomto smyslu měl Macinka pravdu, když publiku říkal, že neví, co dělá - lidé si mysleli, že mu vyjadřují svoji antipatii, Macinka se jim ale smál, protože přesně hráli roli v jeho vystoupení, jakou po nich potřeboval.
————
Co ale dělat s destruktivními provokatéry, kteří rostou z našeho oporu a kritiky?
Těžko říci.
Obecně těží z fenoménu, kterému se odborně říká transgrese ( = vědomé překračování norem chování) a sympatií, které to u části společnosti vyvolává).
Přejít je mlčením, nedát jim ono pobouření, které po nás chtějí, ve reálné politice dost dobře nejde.
Na druhé straně maskot Turek nám sám nevědomky ukazuje cestu.
Transgresor chce šokovat, chce být nenáviděný, být jakýmsi antihrdinou zneuznaných, chce odcházet středem “jako pán.”
Tak ho podporovatelé milují.
Opakem této pozice není být milovaný, ale směšný, být looser.
A přesně tak Turek vypadal před prezidentem Pavlem, když ho - chudáka - zradila jeho záda.
Když se zjistilo, že v autech závodil proti dětem, že to bylo jen nafouknuté nic.
Že v mailové korespondenci jen žadonil po holce, co ho nechala.
Až to Turkovi skutečně zlomilo vaz a dnes již není tím maskotem, který Motoristům táhl volební preference.
Zůstal jen napůl směšnou postavičkou, která dá jen tu a tam ještě o sobě vědět.
Macinka má jako zloun a enfant terribile právě vítr v plachtách.
Naší nenávistí a pobouřením.
To, co mu je může vyfouknout, je změna jeho obrazu třeba na umaštěného hokynáře s našimi emocemi, neschopného zařídit cokoli z toho mála reálného, co si sám předsevzal.
Ubožáka, zmítaného vlastním psychologickým profilem k činům, ze kterých křičí spíš zoufalé volání o pomoc než síla.
Vykutat tento obraz z reality tak, aby nebyl vymyšlený nebo pomlouvačný, ale pravdivý, je úkolem poctivé investigativní novinařiny.
Pro nás ostatní, co budeme zase sedět v publiku na nějaké Strážnici nebo jiném hledišti, kam si Macinka přijde, abychom mu nevědomky hráli kompars v jeho vystoupení, bude lepší místo pískotu reagovat spíš smíchem.
Anebo alespoň znuděným nezájmem.
To je pro arogantní antihrdiny ještě smrtelnější než bolení zad a rýmička dohromady.