Ondri Kolin
JE TO JEDEN Z POSLEDNÍCH SLOUPŮ, CO JEŠTĚ STOJÍ
✍️ Ondri Kolin
Když dnes sledujete, co se děje mezi vládou a Hradem, nedívejte se na jednotlivé spory.
Dívejte se na směr. Protože ten směr je jasný a je jeden.
Tento týden Sněmovna hlasy koalice ANO, SPD a Motoristů přehlasovala veto Senátu a odebrala prezidentovi pravomoc pověřovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací.
Sami poslanci pro tu úpravu mají jméno — „lex pomsta”.
Pomsta za to, že Petr Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí.
Přílepek k jinému zákonu, protlačený proto, že se prezident nepodvolil.
Není to první krok. Je to jeden z řady.
V červenci koalice obstruovala prezidentovu účast v delegaci na summitu NATO v Ankaře — tak dlouho, až se Pavel musel obrátit na Ústavní soud.
Ten vydal předběžné opatření a nařídil vládě, aby účast hlavy státu umožnila.
A tady se ukázalo, kam až je tahle vláda ochotná jít.
Ministr zahraničí Petr Macinka označil rozhodnutí Ústavního soudu za součást „pokusu o ústavní puč”.
Ve Sněmovně se za to odmítl omluvit a svá slova ještě přitvrdil.
Filip Turek prohlásil, že Ústavní soud nemá vůbec existovat.
A vláda ve svém oficiálním stanovisku napadla soudce zpravodaje Pavla Šámala a žádala jeho vyloučení.
Přečtěte si to ještě jednou.
Úřadující ministr zahraničí mluví o rozhodnutí Ústavního soudu jako o puči.
Vládní politik chce soud zrušit.
To nejsou emotivní výkřiky v afektu — jsou to opakované, chladné útoky na instituci, jejímž jediným úkolem je hlídat, aby žádná většina nešla nad rámec ústavy.
A teď to spojte dohromady, protože obojí je jedna věc.
Prezident.
Ústavní soud.
Co mají společného?
Jsou to poslední dva vrcholné úřady, které tato koalice neovládá.
Sněmovnu má.
Vládu má.
Většinu má.
Zbývá hlava státu — a soud, ke kterému se hlava státu může proti té většině obrátit.
Když oslabíte prezidenta a zároveň zpochybníte soud, vezmete prezidentovi nejen pravomoci, ale i poslední místo, kam se může dovolat práva.
To není chaos. To je metoda.
A dovolte mi osobní poznámku, protože si to pamatuji.
Ještě nedávno jsme zažili prezidenta, který si své pravomoci vykládal, jak se mu zlíbilo — odmítal jmenovat ministry, blokoval ústavní procesy, roztahoval úřad do krajnosti.
Tehdy byli titíž lidé, kteří dnes prezidentské pravomoci osekávají, zticha nebo tleskali.
Rozdíl je jediný: kdo v Hradě sedí.
Když úřad držel jejich člověk, byly pravomoci posvátné.
Když ho drží někdo, kdo jim řekne „ne”, jsou najednou přebytečné.
Princip se ohýbá podle mocenského zájmu — a to je přesně to, před čím demokracie varuje.
Ptejme se tedy nahlas: komu to nakonec poslouží?
Ne občanům.
Občanovi neposlouží, když zmizí instituce, která může zabrzdit vládní většinu.
Ne úřednictvu, které má být nezávislé a které tatáž novela vrací pod politickou kontrolu — přesně to, co měl služební zákon z roku 2015, přijatý na tlak Evropské unie, odstranit.
Poslouží to jen jedné straně: té, která chce vládnout bez brzd.
Bez prezidenta, který podepíše jen to, s čím souhlasí.
Bez soudu, který řekne dost.
Bez úředníka, kterého nelze po volbách vyhodit.
Historie tuhle logiku zná.
Naše země dvakrát zažila, kam vede, když se moc zbaví kontroly a opře se o sílu zvenčí — v roce 1948 s posvěcením a dohledem Moskvy, v roce 1968 pod jejími tanky.
Pokaždé to začínalo tím, že se umlčely instituce, které stály v cestě.
Netvrdím, že jsme tam. Tvrdím, že ten směr znám a že se ho máme právo bát.
Petr Pavel není dokonalý a nemusíte s ním souhlasit.
Ale právě teď je posledním vrcholným úřadem, který téhle většině říká, že ne všechno, co si odhlasuje, je tím pádem správné.
A dokud tam někdo takový stojí, stojí tam kus pojistky, kterou jsme si po listopadu vydobyli.
Nenechme ten poslední sloup padnout mlčky.