Pavel Korec
K rozpočtové odpovědnosti.
Jde o víc a zkusím to vysvětlit jako matematik, protože o tom téměř nikdo nepíše.
Matematicky nejde jen o lineární růst dluhu.
Jde o zásadně nelineární systém, jehož s t a b i l i t a závisí na mnoha proměnných současně: na úrocích, hospodářském růstu, důvěře věřitelů, kvalitě komunikace vlády, konkurenceschopnosti země i schopnosti reagovat na vnější otřesy.
Systém může dlouho působit stabilně a fungovat.
Prostě splácíme staré dluhy novými dluhy.
Pak přijde povodeň, sucho, energetický šok, válka, výpadek infrastruktury, recese nebo ztráta důvěry.
V prostředí vysokého dluhu už takový impuls nemusí způsobit jen další schodek.
Může změnit celý režim fungování systému.
Jako by se spustil ú p l n ě j i n ý program.
To je podstata katastrofy v matematickém smyslu: po překročení kritického bodu malá změna vstupu vyvolá nepoměrně velkou změnu výstupu.
Dluh zdraží, emocemi obdaření investoři začnou požadovat vyšší rizikovou přirážku, stát omezí investice, ekonomika zpomalí, příjmy klesnou a deficit znovu naroste.
Jednotlivé vazby se začnou navzájem zesilovat.
Vzniká kladná zpětná vazba.
Vyšší dluh zvyšuje náklady, vyšší náklady zvyšují deficit, vyšší deficit zvyšuje dluh.
Systém se vzdaluje rovnováze a ztrácí schopnost vrátit se po otřesu do původního stavu.
Žijeme navíc v době mimořádně malé předvídatelnosti.
Myslím, že nejmenší od druhé světové války.
Horka, sucho, povodně, migrace, války, výpadky energií a infrastruktury, AI, nejsou okrajové jevy.
Jsou to možné spouštěče přechodu ze stabilního do nestabilního režimu.
Proto už nestačí nakreslit optimistický, střední a "nějaký" pesimistický scénář.
Ten skutečně pesimistický už možná nejde vypočítat.
Nejde jen o jednu křivku, kterou lze prodloužit do budoucnosti.
Jde o souběh nelineárních procesů, zpětných vazeb a událostí, jejichž pravděpodobnost ani vzájemné působení neumíme určit.
Dříve to šlo.
Vezměte v potaz jen to, jak rychle se nyní mění díky sociálním sítím a AI očekávání.
Já nevím, ale třeba z měsíců na dny.
Největším rizikem proto není samotná výše dluhu.
Je jím ztráta rezervy, která státu umožňuje absorbovat nárazy.
Katastrofa může přijít i tehdy, když stát rezervu má.
Rezerva mu ale poskytne čas.
Umožní zasáhnout, změnit směr, rozložit náklady a uhnout z trajektorie, která vede do propasti.
Propastí myslí něco, co se zatnutými zuby a s vysokým nasazením nejde opravit v jedné generaci, co zasáhne i víc generací a život lidí jak ho známe.
Takovou ekonomickou katastrofou byly obě světové války a krize mezi nimi, abychom si rozuměli.