Jiri Lobkowicz
O Andreji Babišovi byly napsány tisíce textů.
Méně často se ale ptáme, proč se právě on mohl stát dominantní postavou české politiky posledních patnácti let.
Možná totiž Babišův příběh není jen příběhem jednoho politika. Je také příběhem českých elit po roce 1989 – jejich vzestupu, postupné ztráty důvěry a příchodu elity nové.
O tom je následující úvaha.
KDO VLÁDNE, KDYŽ VLÁDNE LID?
Andrej Babiš a třicet let české cirkulace elit
Andrej Babiš přišel do politiky s jednoduchým a velmi účinným příběhem: oni jsou politici, já nejsem.
Oni jsou establishment, já ho přišel rozbít.
Oni stát neumějí řídit, já ano.
Byl v tom od začátku jeden pozoruhodný paradox.
Když to říkal, patřil už dávno k ekonomické elitě země.
Nevstupoval do politiky jako člověk z ulice ani jako disident stojící proti systému.
Přicházel jako jeden z nejvýznamnějších českých podnikatelů, zakladatel Agrofertu, muž se zkušeností ze zahraničního obchodu a s mimořádnou znalostí toho, jak stát, regulace, dotace a velký byznys fungují.
Babiš proto nebyl vzpourou člověka bez moci proti elitám.
Byl příchodem jedné elity – ekonomické – přímo do prostoru elity politické.
A právě tady začíná být zajímavý Vilfredo Pareto.
Italský ekonom a sociolog před více než sto lety popsal něco, co se politikům dodnes příliš nelíbí: společnost fakticky nikdy neřídí všichni.
Vždy existuje relativně malá skupina lidí, která má větší přístup k rozhodování, informacím, kapitálu, institucím a moci než ostatní.
Tato skupina ale není věčná.
Staré elity slábnou, uzavírají se, ztrácejí schopnost reagovat na změny a postupně přestávají přesvědčovat společnost, že mají právo vládnout.
Z jejich okolí mezitím vyrůstají nové skupiny, které tvrdí, že systém budou řídit lépe.
Pareto tomu říkal cirkulace elit.
Česká politika po roce 1989 nabízí pozoruhodný příklad.
ELITA LISTOPADU
Po pádu komunismu vznikla nová česká vládnoucí vrstva.
Byli v ní disidenti a intelektuálové, kteří nové republice poskytli morální autoritu, ekonomové, kteří připravili transformaci, podnikatelé vznikajícího kapitalismu a politici stran, které postupně ovládly českou politiku.
Je snadné dnes toto období karikovat.
Nebylo ale neúspěšné.
Česká republika se stala demokratickou zemí, vstoupila do NATO a Evropské unie, vybudovala tržní ekonomiku a její životní úroveň se během tří desetiletí výrazně zvýšila.
Současně však vznikaly problémy, které se později ukázaly jako politicky výbušné.
Divoká privatizace, tunelování podniků, propojení politiky s byznysem, opoziční smlouva, regionální „kmotři“, neprůhledné veřejné zakázky a postupná profesionalizace stranických aparátů vytvářely dojem, že česká demokracie má sice otevřené volby, ale skutečné rozhodování probíhá v poměrně uzavřeném klubu.
Důvěra začala mizet.
A právě tehdy vznikl prostor pro někoho, kdo mohl říct:
Já k nim nepatřím.
PŘICHÁZÍ BABIŠ
Babiš pochopil náladu společnosti velmi přesně.
Jeho nabídka nebyla založena na složité ideologii. Byla mnohem jednodušší.
Politici jsou neschopní.
Stát je špatně řízený.
Tradiční strany jsou zkorumpované.
Já jsem úspěšný manažer a udělám v tom pořádek.
Byla to mimořádně silná nabídka právě proto, že reagovala na skutečnou zkušenost části veřejnosti.
Jenže měla v sobě paradox.
Člověk, který útočil na establishment, byl sám jedním z nejmocnějších lidí v zemi.
Právě zde Pareto pomáhá pochopit Babišův vzestup lépe než běžné dělení na pravici a levici.
Nešlo jen o vítězství populismu nad tradiční politikou. Byla to také výměna části vládnoucí vrstvy.
Ekonomická moc vstoupila přímo do politické moci.
A učinila to jménem lidí, kteří měli pocit, že dosavadní elity přestaly pracovat pro ně.
„MY“ A „ONI“
Každá nová politická elita potřebuje vytvořit hranici.
Na jedné straně jsou „oni“: staré struktury, politici, novináři, úředníci, aktivisté, ti, kteří údajně systém ovládají.
Na druhé straně jsme „my“: normální lidé.
Babiš tuto techniku nevynalezl. Je stará jako politika sama.
Zajímavé je něco jiného.
Člověk může být miliardářem, bývalým premiérem, předsedou nejsilnějšího politického hnutí a jedním z nejmocnějších mužů v zemi – a přesto dokáže vystupovat jako protivník establishmentu.
To je jeden z největších paradoxů současné politiky.
Elita může získat podporu proti elitám.
Stačí přesvědčit veřejnost, že skutečná elita je vždy někdo jiný.
PROČ TO STARÁ POLITIKA NEDOKÁZALA ZASTAVIT
Bylo by velmi pohodlné vysvětlit český vývoj jediným člověkem.
Babiš přišel a pokazil fungující systém.
Jenže tak jednoduché to nebylo.
Babiš mohl vyrůst právě proto, že tradiční politika vytvořila prostor, do kterého mohl vstoupit.
Kdyby velká část společnosti věřila politickým stranám, institucím a lidem, kteří je reprezentovali, protikorupční a protisystémová nabídka ANO by sotva měla takovou sílu.
To není omluva Babišovy politiky.
Je to vysvětlení jejího úspěchu.
A bez tohoto vysvětlení se může stejný příběh opakovat znovu, pouze s jiným jménem.
ZEMAN A OTEVŘENÍ DVEŘÍ
Vzestup nové elity navíc téměř nikdy neprobíhá bez pomoci části elity staré.
V českém případě sehrál významnou roli Miloš Zeman.
Bývalý předseda sociální demokracie a jeden z nejvýraznějších politiků porevolučního období se jako prezident stal důležitým Babišovým partnerem.
V kritických okamžicích mu poskytoval politický prostor a legitimitu.
Později vstoupila sociální demokracie do Babišovy vlády.
Starý systém tak pomohl upevnit člověka, který vybudoval svou politickou identitu na kritice starého systému.
I to je klasická cirkulace elit.
Nová skupina zpravidla nevytlačí starou najednou. Část staré elity se k ní přidá.
A PAK PŘIŠEL ROK 2021
Babišova první premiérská éra skončila po volbách v roce 2021 a vznikla vláda Petra Fialy.
Mohlo se zdát, že se česká politika vrací do předbabišovského období.
Jenže nevrátila.
Společenské podmínky, které Babišovi umožnily vyrůst, nezmizely.
Fialova vláda nabízela především stabilitu, předvídatelnost, západní zahraničněpolitickou orientaci a návrat k tradičnějšímu způsobu vládnutí.
Pro část společnosti to byla hodnota sama o sobě.
Pro jinou část to nestačilo.
Inflace, drahé energie, problémy s bydlením, pokles reálných příjmů v části období a pocit mnoha lidí, že stát nerozumí jejich každodenním problémům, znovu otevřely prostor pro opozici.
Říci, že Fialova vláda prohrála jednoduše proto, že „neměla vizi“, by bylo příliš snadné. Volební výsledky mají vždy více příčin.
Jedno však říci lze: návrat tradičních stran k moci neznamenal konec poptávky, na níž Babiš svou politiku vybudoval.
A proto se mohl vrátit.
BABIŠ PODRUHÉ
Po volbách v roce 2025 se Andrej Babiš vrátil do čela vlády.
Tady se ale celý příběh mění.
Babiš už není novou elitou dobývající systém.
Je jeho součástí více než deset let. Byl ministrem financí, premiérem, lídrem opozice a znovu premiérem.
A právě zde vzniká otázka, která je podle mě mnohem zajímavější než nekonečné debaty o tom, zda je Babiš pravicový, levicový, populistický nebo technokratický:
Co se stane, když se člověk, který získal moc útokem na elity, sám stane nejsilnější součástí nové elity?
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JSOU DVEŘE
Pareto nebyl velkým romantikem demokracie. Jeho teorie ale vede k otázce, která je pro demokracii zásadní.
Nejde jen o to, kdo právě vládne.
Jde o to, zda může být vystřídán.
Demokracie totiž není pouze volební den. Je to celý systém institucí, které zajišťují, že moc není definitivní.
Patří sem parlament, nezávislé soudy, média, státní zastupitelství, opozice, občanská společnost, kontrolní úřady a pravidla střetu zájmů.
Každá vláda se s těmito institucemi někdy dostane do konfliktu.
To samo o sobě není důkazem autoritářství ani útoku na demokracii.
Důležitý je směr a součet jednotlivých kroků.
PROTO JE TŘEBA BÝT PŘESNÝ
Právě zde bychom měli Babišovu druhou vládu sledovat nejpozorněji.
Ne podle sympatií a ne podle toho, zda máme rádi Babiše nebo jeho odpůrce.
Podle toho, co se děje s pravidly.
Jak vláda zachází s veřejnoprávními médii?
Jak přistupuje k nezávislosti justice a státního zastupitelství?
Jak řeší střet zájmů předsedy vlády?
Jak respektuje kontrolní instituce?
Jak se chová k opozici, občanské společnosti a médiím, která ji kritizují?
Nejsou to abstraktní otázky.
Vláda letos schválila zásadní změnu financování veřejnoprávních médií, kterou obhajuje jako úsporu a naplnění svého volebního programu; kritici včetně mediálních organizací naopak varují před větší ekonomickou a politickou závislostí České televize a Českého rozhlasu.
Podobně pokračuje spor o střet zájmů premiéra.
Babiš tvrdí, že převedením Agrofertu do svěřenského fondu splnil česká i evropská pravidla.
Evropská komise v září uvedla, že toto uspořádání podle jejího posouzení konflikt dostatečně neřeší, a část evropských plateb Agrofertu byla pozastavena. Babiš i Agrofert závěry odmítají.
To jsou konkrétní spory.
Otázku, co znamenají pro českou demokracii jako celek, si musí každý občan zodpovědět sám.
Já bych použil jednoduchý test:
Posiluje současný vývoj možnost kontrolovat a jednou pokojně vystřídat moc, nebo ji postupně komplikuje?
Stejnou otázku bychom měli položit každé vládě – Babišově, Fialově i kterékoli budoucí.
DEMOKRACIE NENÍ VLÁDA BEZ ELIT
Možná bychom měli opustit iluzi, že demokratická politika jednou vytvoří společnost bez elit.
Nevytvoří.
Vždy budou existovat lidé s větším vlivem, vzděláním, kapitálem, informacemi, kontakty nebo schopností organizovat ostatní.
Otázkou není, zda elity budou existovat.
Otázkou je, zda zůstanou otevřené, soutěživé a vyměnitelné.
A zde je možná nejdůležitější poučení celého českého příběhu po roce 1989.
Stará elita neprohrála jen proto, že přišel Andrej Babiš.
Prohrála také proto, že příliš mnoho lidí přestalo věřit, že je ještě reprezentuje.
A Babiš neuspěl pouze proto, že byl bohatý, měl politický talent nebo později disponoval významným mediálním vlivem.
Uspěl také proto, že dokázal vstoupit do prostoru, který mu tradiční politika nechala.
A CO LID?
Tady bychom měli opravit jednu příliš snadnou zkratku.
Není pravda, že lid v demokracii „nikdy nevládne“.
Občané samozřejmě nevstávají každé ráno a nerozhodují o státním rozpočtu nebo zahraniční politice.
V zastupitelské demokracii tuto práci svěřují politikům.
Jejich moc ale nekončí vhozením lístku do urny.
Existuje veřejná debata, občanská společnost, demonstrace, média, politické strany, soudní ochrana práv a nakonec další volby.
Smyslem demokracie proto není odstranit elity.
Je jím zabránit tomu, aby se některá elita stala nevyměnitelnou.
OTEVŘENÉ DVEŘE
A tím se dostáváme zpátky k Paretovi.
Cirkulace elit sama o sobě není dobrá ani špatná.
Jedna elita může být schopnější než druhá. Nová může napravit chyby staré. Stejně tak může být horší.
Nejdůležitější proto není otázka, zda máme rádi ty, kteří právě vládnou.
Mnohem důležitější je jiná:
Nechávají po svém příchodu otevřené dveře, kterými sami vstoupili?
To je podle mě jedno z nejlepších měřítek zdravé demokracie.
Elita, která přijde k moci díky svobodným volbám, svobodným médiím, politické soutěži a nezávislým institucím, by měla tyto mechanismy zachovat i pro své soupeře.
Protože jednou může volby prohrát.
A právě ochota připustit vlastní porážku je možná největším rozdílem mezi demokratickou mocí a mocí, která se chce stát trvalou.
Český příběh proto není pouze příběhem Andreje Babiše.
Je příběhem starých elit, které ztratily část důvěry.
Nové elity, která jejich slabosti dokonale využila.
Voličů, kteří se rozhodli dát jí moc.
A institucí, které mají zajistit, aby žádná z těchto skupin nezískala moc navždy.
A právě zde leží otázka, která bude pro českou demokracii v příštích letech důležitější než jména jednotlivých politiků.
Ne:
Kdo má dnes vládnout?
Ale:
Zůstane Česká republika zemí, kde lze ty, kteří vládnou dnes, zítra svobodně vyměnit?
Protože demokracie nepotřebuje společnost bez elit.
Potřebuje společnost, ve které žádná elita nemůže zapomenout, že její moc je pouze dočasná.