KDYŽ PREMIÉR NEMÁ ODPOVĚĎ, ZAÚTOČÍ NA TAZATELE

Jiri Lobkowicz
 
BABIŠŮV ROZHOVOR: KDYŽ PREMIÉR NEMÁ ODPOVĚĎ, ZAÚTOČÍ NA TAZATELE
 
Jedenáct miliard úspor. 
Žádné zvyšování daní. 
Žádné škrty. 
Více peněz do zdravotnictví, bezpečnosti, infrastruktury i bydlení. 
A k tomu obrovský schodek státního rozpočtu.
 
Tak představuje Andrej Babiš hospodářskou politiku své vlády v rozhovoru včera 7.10 pro CNN Prima NEWS.
 
Premiér slibuje téměř všechno. 
Když se však novinářka zeptá, kde na to stát vezme peníze, odpověď se rychle mění v útok na opozici, média nebo předchozí vládu.
 
Rozhovor je pozoruhodný nejen tím, co Andrej Babiš říká, ale především tím, na co nedává konkrétní odpovědi.
A také způsobem, jakým zachází s novinářkou, která se odmítá spokojit s politickými hesly.
 
JEDENÁCT MILIARD ÚSPOR. A CO ZBYTEK ROZPOČTU?
 
Andrej Babiš tvrdí, že jeho vláda od nástupu ušetřila jedenáct miliard korun na provozních výdajích.
Dobře. Kde přesně?
 
Které výdaje byly skutečně odstraněny? 
Které pouze odloženy? 
Jde o trvalé úspory, nebo o jednorázové rozpočtové operace?
 
Jedenáct miliard může znít působivě. Jenže v kontextu státního rozpočtu se schodkem ve stovkách miliard jde pouze o malou část problému.
A především: úspora v jedné kapitole ještě neznamená, že stát začal hospodařit odpovědně.
Premiér současně slibuje další miliardy zdravotnictví, policii, hasičům, dopravě a bydlení.
 
To všechno jsou oblasti, které investice potřebují.
Ale každá koruna musí odněkud přijít.
Buď z vyšších příjmů, z úspor jinde, nebo z dalšího zadlužení.
Čtvrtá možnost neexistuje.
 
Babiš tvrdí, že lidem daně zvyšovat nebude. Současně připouští diskusi o vyšším zdanění některých výrobků a činností.
Když se ho redaktorka zeptá, komu tedy daně zvýší, odpoví: „Uvidí se.“
To není fiskální strategie. 
To je odklad odpovědi.
 
RATING NENÍ BIANKO ŠEK NA ZADLUŽOVÁNÍ
 
Premiér se opakovaně odvolává na zlepšený výhled ratingu agentury Standard & Poor’s.
Česká republika má ve srovnání s řadou evropských zemí relativně nízké veřejné zadlužení.
To je naše výhoda.
 
Jenže zlepšení ratingového výhledu není totéž jako zvýšení samotného ratingu. 
A už vůbec neznamená, že agentura schválila každé rozpočtové rozhodnutí současné vlády.
 
Rating hodnotí schopnost země plnit své finanční závazky. 
Zohledňuje ekonomiku, instituce, veřejné finance i očekávaný vývoj.
Není to osobní vysvědčení premiéra.
 
A nízké zadlužení není pozvánkou k tomu, abychom bez dlouhodobého plánu vytvářeli další dluhy.
 
Česká republika potřebuje investovat. Ale potřebuje také vědět, jak bude své závazky financovat za pět, deset nebo dvacet let.
Právě takový plán v rozhovoru chybí.
 
SLIBY, KTERÉ NARAZILY NA REALITU
 
Před volbami Andrej Babiš sliboval levnější hypotéky.
Dnes vysvětluje, že jejich cenu ovlivňuje Česká národní banka, finanční trhy, komerční banky a geopolitická situace.
To je samozřejmě pravda.
Jenže všechny tyto faktory existovaly už v době, kdy levnější hypotéky sliboval.
 
Vláda nemůže přímo nařídit bankám, za jaký úrok mají poskytovat úvěry.
Může ovlivňovat dostupnost bydlení, stavební řízení, nabídku bytů a některé podmínky financování.
Nemůže však občanům garantovat vývoj úrokových sazeb.
 
Stejně problematické jsou další sliby.
Bezúročné půjčky mladým rodinám zatím nejsou zavedeny. 
Zastropování důchodového věku zůstává předmětem jednání. 
Zrušení ministerstva pro místní rozvoj se nekoná.
 
A premiérovo vysvětlení?
„Lidé nám měli dát 51 procent a všechno bychom splnili.“
To je mimořádně zajímavá představa politické odpovědnosti.
 
Andrej Babiš přece věděl, že Česká republika je parlamentní demokracie a že sestavení koaliční vlády je běžnou součástí jejího fungování.
Koaliční kompromis je legitimní.
 
Ale nelze před volbami slibovat výsledky bez podmínek a po volbách vysvětlovat jejich neplnění tím, že voliči neposkytli jedné straně absolutní většinu.
Politická odpovědnost nezačíná až získáním 51 procent hlasů. 
Začíná okamžikem, kdy politik veřejnosti něco slíbí.
 
PREMIÉR, KTERÝ OBVIŇUJE JUSTICI, ALE NEMÁ DŮKAZY
 
Ještě závažnější je část rozhovoru věnovaná Čapímu hnízdu.
 
Andrej Babiš opakovaně tvrdí, že jeho trestní stíhání bylo politicky objednáno.
Redaktorka se ho ptá, kdo si jej objednal.
Premiér odmítá odpovědět.
Ptá se, zda má důkazy.
„Nechci. Nemám na to důkazy.“
 
Přesto pokračuje v obviněních a soudkyni Evu Brázdilovou přirovnává k prokurátorce totalitního režimu.
 
Tady už nejde pouze o politickou rétoriku.
Jde o vztah předsedy vlády k nezávislosti justice.
 
Každý občan, včetně premiéra, má právo nesouhlasit se soudním rozhodnutím. 
Má právo využít všechny zákonné opravné prostředky. 
Má právo veřejně kritizovat postup soudu.
 
Ale tvrdit, že trestní řízení bylo politicky objednáno, je mimořádně závažné obvinění.
A takové obvinění vyžaduje důkazy.
 
Premiér nemůže současně slibovat obnovu důvěry v právní stát a bez předložení důkazů zpochybňovat nezávislost soudního řízení, které se týká jeho samotného.
Důvěra v justici se nebuduje tím, že politik respektuje pouze rozhodnutí, která mu vyhovují.
 
AGROFERT: VLASTNICTVÍ NENÍ JEDINÁ OTÁZKA
 
Další část rozhovoru se týká premiérova střetu zájmů.
 
Andrej Babiš opakuje, že Agrofert již nevlastní, vzdal se ho a nikdy jej znovu nezíská.
Jenže otázka střetu zájmů není pouze otázkou formálního vlastnictví.
Podstatné je také to, kdo může mít z majetku ekonomický prospěch, kdo jej skutečně ovládá a zda veřejný činitel může ovlivňovat rozhodnutí týkající se společnosti.
 
Právě proto je důležité transparentně vysvětlit právní uspořádání a vypořádat všechny relevantní výhrady evropských institucí.
Když se redaktorka ptá na možné důsledky pro české daňové poplatníky, premiér její otázku označuje za hloupou.
 
Jenže otázka, zda případné sporné dotace nakonec nezatíží veřejné rozpočty, je naprosto legitimní.
A odpověď nemůže spočívat pouze v opakování věty, že Agrofert už premiérovi nepatří.
 
Právní problém se nevyřeší tím, že politik prohlásí diskusi za ukončenou. 
Vyřeší se tehdy, když je právně a transparentně odstraněn.
 
KDYŽ DOJDOU ARGUMENTY, PŘIJDOU URÁŽKY
 
Celým rozhovorem se táhne jeden pozoruhodný motiv.
Redaktorka položí nepříjemnou otázku.
Premiér zpochybní její připravenost, motivaci nebo samotné právo se ptát.
„Jste nepřipravená.“
„Nevím, proč mě tady zkoušíte.“
„Vaše otázka je hloupá.“
 
A když přijde řeč na vztahy v koalici, premiér během rozhovoru telefonuje Tomiu Okamurovi, aby předvedl, že se mají rádi.
Politická diskuse se na okamžik mění v improvizované představení.
Premiér přitom vede vládu České republiky, nikoli televizní zábavní pořad.
 
Novinářka nemá povinnost přikyvovat. 
Nemá povinnost přijmout první odpověď. 
A už vůbec nemá povinnost omlouvat se za to, že se ptá na veřejné peníze, soudy nebo střet zájmů.
To je její práce.
 
A povinností premiéra je veřejnosti odpovídat.
Nikoli rozhodovat, které otázky smějí být položeny.
 
A KDE JE V TOM VŠEM BUDOUCNOST ČESKÉ REPUBLIKY?
 
Na celém rozhovoru mě nejvíce zaráží něco jiného.
Andrej Babiš neustále mluví o minulosti.
 
O Fialovi. 
O Kalouskovi. 
O Stanjurovi. 
O ODS. 
O předchozích vládách. 
O soudcích, novinářích a lidech, kteří mu podle jeho slov ubližují.
 
Jenže dnes je premiérem on.
Jeho vláda rozhoduje o státním rozpočtu, veřejných investicích, daních, důchodech a budoucím zadlužení země.
 
Odpovědnost už neleží pouze na jeho předchůdcích.
Leží především na něm.
 
Česká republika přitom stojí před zásadními rozhodnutími.
 
Stárnutí populace. 
Rostoucí náklady zdravotnictví a důchodového systému. 
Dostupnost bydlení. 
Energetická bezpečnost. 
Obrana. 
Modernizace průmyslu. 
Umělá inteligence. 
Produktivita práce. 
Vzdělávání.
 
To všechno vyžaduje dlouhodobou strategii, jasné priority a finanční odpovědnost.
Nestačí slibovat, že všechno bude lepší, všichni dostanou více peněz a nikdo za to nebude muset zaplatit.
 
Taková rovnice v ekonomice neexistuje.
A žádný politický marketing ji nedokáže vytvořit.
 
PANE PREMIÉRE, ČESKÁ REPUBLIKA NENÍ VAŠE SOUKROMÁ FIRMA. A OBČANÉ NEJSOU VAŠI ZAMĚSTNANCI.
 
Jedenáct miliard údajných úspor není odpovědí na otázku, kdo zaplatí stovky miliard dalších dluhů.
Příznivý ratingový výhled není potvrzením správnosti vaší hospodářské politiky.
Obviňování soudců bez důkazů není obhajobou právního státu.
A urážení novinářky není projevem síly. Je to způsob, jak se vyhnout nepříjemné otázce.
 
Pane Babiši, už nejste v opozici. Jste předsedou vlády České republiky.
 
Nemůžete donekonečna svádět vlastní problémy na Fialu, Kalouska, soudce, novináře, Evropskou komisi nebo kohokoli, kdo se odváží nesouhlasit.
Máte moc. 
Máte parlamentní většinu. 
Máte státní aparát. 
A máte odpovědnost za budoucnost této země.
 
Jenže moc není osobní privilegium. 
Je to závazek.
 
Česká republika není Agrofert. 
Státní rozpočet není firemní pokladna. 
Parlament není představenstvo a novináři nejsou podřízení, kterým můžete vynadat, když položí nepříjemnou otázku.
 
Demokracie není systém, v němž premiér rozhoduje, kdo smí mluvit, kdo se smí ptát a která pravda je přípustná.
Občané nejsou povinni vám věřit. Vy jste povinen jim skládat účty.
 
A ještě něco, pane premiére.
 
Můžete vyhrát volby. 
Můžete ovládnout politickou debatu. 
Můžete mít za sebou disciplinovanou parlamentní většinu.
Ale žádná volební většina vám nedává právo zaměňovat vlastní zájmy za zájmy České republiky.
 
Stát není váš majetek. 
Instituce nejsou vaši zaměstnanci. 
A budoucí generace nejsou ručiteli vašich dnešních politických slibů.
 
Česká republika nepotřebuje premiéra, který má odpověď na všechno, dokud se ho nikdo nezačne ptát na podrobnosti.
Potřebuje vládu, která dokáže předložit čísla, respektovat instituce a převzít odpovědnost za vlastní rozhodnutí.
 
Pane Babiši, přestaňte nám vysvětlovat, kdo všechno může za vaše problémy. 
Začněte konečně vysvětlovat, jak hodláte řešit problémy České republiky.
 
Protože země, která má budoucnost, nemůže být donekonečna rukojmím politika, který stále vede válku se svou minulostí.
 
Jiří Lobkowicz