Petr Ludwig
Můj ADHD mozek má zvláštní vlastnost – monotematičnost.
Pokud narazím na nějaký důležitý problém, neumím v tu chvíli pracovat na něčem jiném.
Doslova nad tím přemýšlím celý den a většinou i celou noc.
Ať už šlo o covid, volby, AI agenty, no a teď je to morální relativismus...
V následujících textech také vynechám konkrétní české aktéry, protože si myslím, že problém je jednak globální a jednak vyvolávající emoce, které dokážou zastínit to, co chci říci.
Problém je to totiž starý jako lidstvo samo, zároveň dostává nový rozměr v době nových médií – algoritmů sociálních sítí, podcastů, krátkých Reels klipů...
Neil Postman už v roce 1985 v knize "Ubavit se k smrti" popsal, že jakmile se veřejná debata promění v zábavu, pravda prohrává s tím, co je atraktivnější.
Doslova píše:
"Když se národ nechá rozptýlit povrchností, když se kulturní život předefinuje na nekonečný sled zábavy, když se vážná veřejná debata promění v jakési žvatlání – když se zkrátka z lidí stane publikum a z jejich veřejných věcí televarieté, pak je národ v ohrožení."
Jinde zase píše: "…duchovní zpustošení spíš přijde od nepřítele s úsměvem ve tváři než od toho, z něhož čiší podezřívavost a nenávist."
Popsal to dávno před sociálními sítěmi, ale je to naprosto prorocké.
Jeho polemika říká: báli jsme se Orwella (že nás zničí cenzura a Velký bratr), jenže přišel Huxley.
Ničí nás to, co MILUJEME – povrchnost, zábava a levný dopamin.
V době AI a algoritmů je tohle za mě to největší ohrožení demokracie.
Přesně jak to popsal Čapek v oné Válce s Mloky.
Největším spojencem nástupu diktatur je lhostejnost a morální relativismus – dnes skrytý za vyvážené zpravodajství či pragmatický přístup k obchodování s Ruskem...
Když začnete hledat, zjistíte, že tohle téma bylo ústřední snad v každé době.
Ač zasazené do dobové reality, jak u Danta Alighieriho, tak u Čapka až po Postmana.
Dnes o tom asi nejlépe píší Anne Applebaum či Timothy Snyder. Dokonce máme i dnešní popkulturní referenci – film "Don't Look Up" (česky jako K zemi hleď!), který vlastně docela přesně kopíruje Válku s Mloky – jen tam je místo Mloků asteroid a přibyly sociální sítě...
Pojďme si shrnout toho Danta, protože ten to popsal jako jeden z prvních.
Ve své Božské komedii posílal ty nerozhodné a morálně relativní do samotné předsíně pekla.
Lidi, kteří prošli životem "bez hanby a bez chvály", nechtělo ani nebe ani peklo.
Neutrálnost v době krize je u Danta speciální formou hříchu.
Platí to i nyní.
Daleko bližší je mi názorový oponent, který má jasný názor, než někdo, kdo na pravdu a morálku rezignoval – ať už se slovy, že "pravda je někde mezi", či že "přece každý má pravdu svoji".
Speciálně v době války v Evropě, kdy jsme pod ohromným tlakem právě pravdu relativizovat – morální relativismus nahrává nepříteli.
Proto proruská propaganda dlouhodobě živí různé ezo nauky, které mu nahrávají.
A dělá to dlouhodobě.
Jurij Bezmenov, bývalý agent KGB, tomu říká "ideologická subverze" – podle něj Sověti za války ve Vietnamu podporovali různé ezo a New Age guru v USA, kteří učili, že pravda je relativní.
A co je doložené, tak že Sověti financovali a řídili organizace jako "Světová rada míru" (World Peace Council), které přiživovaly protiválečné a protijaderné hnutí, aby oslabily Západ.
A teď to dělají zase.
Zažíváme jednu z největších krizí demokracie od Sametové revoluce.
Zažíváme největší válku v Evropě od druhé světové.
A zažíváme nástup autoritářských režimů všude po světě.
Za mě tedy je čas bít na poplach a znovu upozorňovat, že v době krize je problém i falešná neutralita a nestrannost.
Když pominu kvantové jevy, tak v makrosvětě nějaká objektivní pravda někde existuje a dá se postupně poznávat.
Rusko je agresor.
Očkování nezpůsobuje autismus.
Klimatická změna se děje a způsobuje ji dominantně člověk.
A ne, neřídí to celé ještěři.
Čapek to předpověděl přesně, sám se toho sice nedožil, ale jeho bratr Josef následně zemřel v koncentračním táboře Bergen-Belsen v roce 1945, pár týdnů před koncem války.
Poučení z minulosti a schopnost demaskovat stejné vzorce, které k tomu vedly, jsou klíčové.
Naším nepřítelem není pouze strana zla, ale i nestrannost, která tomu zlu dláždí cestu.
Ve 20. letech 21. století to platí úplně stejně jako ve 30. letech toho minulého.