Eva Benešová
Když se v Česku řekne USA, hodně lidí si představí velmi konzervativní zemi.
Trump, zbraně, zákaz potratů, náboženství a lidé, kteří mají pocit, že jakákoli pomoc druhému je nebezpečný socialismus.
Po třech letech v Salt Lake City vidím Ameriku fakt jinak - je to neuvěřitelně heterogenní země, v níž najdete úplně všechno.
A dokonce i Salt Lake City, hlavní město jednoho z nejkonzervativnějších a nejvíce náboženských států USA, je v některých věcech mnohem modernější než Praha, respektive Praha 4.
Nemyslím tím veřejnou dopravu, zdravotnictví nebo sociální systém.
Praha má nesrovnatelně lepší MHD, mnohem větší ochranu nájemníků a člověk se kvůli jedné nemoci nebo ztrátě práce asi nedostane tak snadno na ulici.
Na Praze 4 můžete v pohodě žít bez auta.
Máte metro, tramvaje, autobusy, školy, obchody, lékaře a parky většinou v rozumné vzdálenosti.
V Salt Lake City můžete mít obchod skoro naproti, ale mezi vámi je šestiproudá silnice a parkoviště velikosti menší české obce.
Bez auta se tu dá žít dost složitě, ale jde to.
Přesto je Salt Lake City v některých věcech daleko modernější- zejména ve způsobu uvažování.
Město se nebojí říct, že má problém s dostupným bydlením, bezdomovectvím, rozdíly mezi bohatšími a chudšími částmi, postavením přistěhovalců nebo LGBT lidí.
Neřeší se pořád dokola, jestli se o tom vůbec smí mluvit, aby se někdo náhodou necítil dotčený.
Bere se jako samozřejmé, že město má sloužit různým lidem, nejen těm, kteří jsou nejhlasitější, nejbohatší nebo tu bydlí třicet let.
Když staré předpisy brání výstavbě bytů, město se je snaží změnit.
Povoluje více typů bydlení, menší byty nebo přístavby u rodinných domů.
Přemýšlí se, zda opravdu musí být u každého domu tolik parkovacích míst.
Ne proto, že by všechna řešení byla určitě správná, ale protože se tu nebojí hledat jiná.
A přesně to mi v ČR často chybí.
Odvaha vůbec připustit, že něco, co se dělá třicet let, možná nefunguje.
Že nemusíme dalších dvacet let pokračovat stejně jen proto, že jsme si na to zvykli.
Ze se nemusíme bát mluvit o věcech, z nichž dělají některé skupiny ideologii a používají je k rozeštvávání lidi.
V Salt Lake City je také mnohem jasnější, kdo za co odpovídá.
Lidé si přímo volí starostku, městská rada má sedm členů a člověk celkem snadno zjistí, kdo co navrhl, jak hlasoval a co skutečně prosadil.
Radnice průběžně ukazuje, čím se zabývá, ptá se lidí na názor a přes jednoduché aplikace lze nahlásit problém nebo připomínkovat konkrétní projekt.
Na Praze 4 se člověk často dozví hlavně to, že silnice patří magistrátu, chodník TSK, pozemek někomu jinému a městská část s tím vlastně nemůže nic dělat.
A pokud náhodou může, následuje několik komisí, výborů a koaličních jednání, aby se nakonec zjistilo, že na změnu ještě nenastal vhodný čas.
Máme mnohem lepší město i zemi, než si často připouštíme.
Oni to tu neslyší rádi, protože USA je the greatest country ever, ale Praha má skvělou dopravu, školy, parky, služby, zdravotnictví a čtvrti, ve kterých lze normálně žít.
Jenže se bojíme s tim městem něco dělat, posouvat ho dál.
Každá změna okamžitě vyvolá odpor, opravdu výrazné změny si prosazují různými cestami jen vybrané skupiny obyvatel (developeři), kterým se práce a čas mnohonásobně vyplatí.
My se mezitím hádáme, zda se nám na Prague Pride moc nepředvádí LGBT a zda by tito lidé neměli někam zalézt a neukazovat se těm slušným.
Z cyklistiky ve městech se stala ideologie.
Češi se vůbec rádi patlají v nepodstatných malichernostech a mezitím jim utíká svět.
V Praze se nesmí zrušit parkovací místo, nesmí se změnit doprava, nesmí se stavět výš, nesmí se stavět hustěji, ale současně všichni chtějí dostupné byty, více zeleně, méně aut a lepší služby.
Chceme, aby se všechno zlepšilo, ale ideálně tak, aby se vůbec nic nezměnilo.
Salt Lake City rozhodně není město, které bychom měli ve všem kopírovat.
Jeho závislost na autech, sociální nerovnost, zdravotnictví nebo postavení nájemníků bych do Evropy opravdu netahala.
A moderní slovník ještě neznamená moderní výsledek.
Město mluví o pomoci lidem bez domova, ale pořád tu vidíme stanová tábořiště a lidi spící v autech.
Šokovalo mne, když jsem na pediatrii slyšela říkat rodiče dětí, s nimiž přišli, že nemají pojištění.
Koukala jsem na své miminko v autosedačce a opravdu se mi nad nimi v té vyspělé bohaté zemi sevřelo srdce.
Vůbec si neumíme představit, co máme.
Přesto se od Salt Lake můžeme mnoho naučit.
Především větší otevřenost, jasnější odpovědnost a odvahu zkoušet změny.
Ne každá změna holt vyjde.
Některá bude špatná a bude nutné ji opravit.
Ale město, které se bojí udělat chybu, nakonec neudělá vůbec nic.
USA tedy nejsou jednoduše konzervativní země a Evropa automaticky moderní.
Amerika je plná obrovských rozporů.
V jednom státě vedle sebe existuje zákaz potratů, kult zbraní a velmi otevřená městská politika, která podporuje menšiny, dostupnější bydlení a zapojování obyvatel.
Praha má proti Salt Lake City obrovský náskok v tom, jak se v ní skutečně žije.
Ale potřebovala by více modernosti v hlavách.
Více odvahy, více ochoty převzít odpovědnost a méně strachu z každé změny.
Neměli bychom se bát poslat odpovědné lidi do Ameriky nebo jiných států, kde se mohou něco naučit.
Protože věta „vždycky se to tak dělalo“ není důvod, proč v tom pokračovat.
Je to často právě ten nejlepší důvod začít to už konečně dělat jinak.