Ondri Kolin
REVOLUCE SKONČILA. SÍTĚ ZŮSTALY.
Když v listopadu 1989 padl komunistický režim, zdálo se, že Češi konečně začínají na rovném hřišti.
Zdání klamalo.
Revoluce proběhla na náměstích. Ale majetek — ten se přesunul jinam.
Potichu.
Nenápadně.
Do rukou těch, kteří věděli jak na to.
Nebyl to organizovaný spiklenecký plán.
Nebyla to jedna velká krádež.
Bylo to něco zákeřnějšího — síť vzájemné důvěry, sdílených zkušeností a společných zájmů.
Lidé se znali z dřívějška.
Věděli, komu mohou věřit.
A pomáhali si.
LÍHEŇ MOCNÝCH
Je 25. listopadu 1989 večer.
V zákulisí Laterny magiky Václav Havel vybírá ministry pro příští vládu.
Nad ekonomickými resorty visí otazník — mezi disidenty žádní ekonomové nejsou.
Ale na rohu Opletalovy a Růžové ulice jich je plný dům.
V sídle Prognostického ústavu Akademie věd.
Z tohoto jediného místa vyšli Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, Ivan Kočárník, Jan Stráský, Tomáš Ježek a Dušan Tříska.
Klíčoví muži české ekonomické transformace.
A Miloš Zeman — budoucí prezident.
Všichni najednou.
Z jedné budovy.
Na jednu revoluci.
Prognostický ústav vznikl v roce 1984.
Podle historických pramenů na pokyn sovětského vůdce Jurije Andropova — bývalého šéfa KGB — který hledal cestu jak zachránit socialistické ekonomiky. Všichni zaměstnanci byli schvalováni přímo na ÚV KSČ.
V ústavu prokazatelně pracoval Karel Köcher — agent KGB, který dvacet let špehoval CIA a byl v roce 1986 vyměněn na berlínském mostě za sovětského disidenta.
Archivy ústavu?
Dokumenty StB týkající se ústavu byly zničeny.
Kádrové složky zaměstnanců zmizely.
Odborná činnost ústavu před listopadem 1989 není dodnes zdokumentována.
Historici dodnes nevědí co přesně se tam dělo.
Co ale víme: tito lidé nepřišli k moci jako outsideři.
Přišli jako insideři systému, kteří jako jediní věděli jak funguje — a jako jediní věděli jak ho přeformátovat.
STÍNY Z VÝCHODU
Sítě vzájemné důvěry zrozené v kancelářích komunistických podniků zahraničního obchodu a Prognostického ústavu byly pupeční šňůrou napojeny na sovětské struktury.
Když padla opona, tyto vazby nezmizely.
Proměnily se v miliardové kšefty s ruskou ropou a plynem.
Po tři desetiletí systém budoval strategickou a energetickou závislost na Východu, ze které profitovaly vybrané figury českého byznysu a politiky.
Klaus i Zeman — oba z Prognostického ústavu — dlouhá léta flirtovali s Putinem, blokovali sankce, zpochybňovali NATO a relativizovali ruskou agresi.
Dnes už ruské peníze nechodí otevřeně přes ropné giganty.
Přetavily se do hybridní politiky — do privatizace veřejného diskurzu, do cíleného křiku proti Bruselu, do zpochybňování naší bezpečnosti a do financování stran, které pod heslem národních zájmů dláždí cestu pro návrat tam, odkud jsme v listopadu 1989 chtěli navždy odejít.
JAK TO FUNGOVALO
Andrej Babiš pracoval jako prověřený kádr v podniku zahraničního obchodu Petrimex — místě, kam režim umísťoval výhradně lidi s prověřenými loajalitami, kteří jako jediní uměli chodit v devizovém světě a západním byznysu.
Archivní dokumenty slovenského Ústavu paměti národa ho vedou jako agenta StB s krycím jménem Bureš — což Babiš vždy popíral a co slovenské soudy po desetiletích sporů uzavřely kontroverzním smírem v roce 2024.
Ať je pravda jakákoliv, jedno je jisté: po revoluci věděl přesně co, kde a jak privatizovat.
Pomocí netransparentní švýcarské společnosti ovládl Agrofert, postupně pohltil desítky podniků — zemědělských, chemických, mediálních.
V letech 1995 až 2000 privatizoval nebo pod cenou koupil desítky zemědělských podniků a ovládl třetinu české zemědělské produkce.
Pak přišel do politiky pod heslem boje proti korupci.
Dnes je znovu premiérem.
Štěpán Popovič byl ředitelem obřího Sklo Union v Teplicích — firmy, kterou řídil ještě za socialismu.
V roce 1991 půjčil ze státního podniku čtyřicet milionů korun mladému Petru Kellnerovi.
Jako odměnu dostali Popovič a jeho kolega posty v představenstvu nově vznikající PPF.
Z těch čtyřiceti milionů státních peněz vyrostlo největší české soukromé impérium — pojišťovny, banky od Amsterdamu po Hanoi, v době vrcholu i televize Nova.
V Mostecké uhelné to fungovalo stejně, jen viditelněji.
Stát prodal doly hluboko pod cenou.
Škoda podle soudního rozsudku: nejméně 2,3 miliardy korun, reálně přes 3,2 miliardy.
Peníze skončily na švýcarských kontech — tamní policie je zablokovala v hodnotě přes třináct miliard korun.
Mezi odsouzenými byl nakonec i bývalý náměstek ministra průmyslu — státní úředník, který připravoval podklady pro vládní rozhodnutí.
A Karlovarská Becherovka — naše Becherovka?
V roce 1997 vyhrála privatizační tender firma, která nesplňovala podmínky výběrového řízení, předložila nejslabší podnikatelský záměr a nenabídla ani nejvyšší cenu.
Za firmu hlasovali ministři ODA a KDU-ČSL a Jan Ruml z ODS.
Vítěz měl zajímavé složení: čtyřicet procent Bakalova Patria, čtyřicet procent francouzský Pernod Ricard, dvacet procent Karel Schwarzenberg.
Čtyřicet devět poslanců žádalo vyšetřovací komisi.
Nevznikla.
Viktor Kožený slíbil přes 800 tisícům lidí desetinásobek jejich investice.
Z Harvardských fondů zmizelo přibližně šestnáct miliard korun.
Byl odsouzen k deseti letům vězení.
Žije na Bahamách.
Bahamy ho nevydají.
JAK VELKÁ JE TA DÍRA
Podle oficiálního čísla se do bank nikdy nevrátily úvěry ve výši skoro tří set miliard korun — neoficiálně šlo možná o půl bilionu.
Tyto gigantické ztráty nevznikly náhodou.
Stojí za nimi systémové propojení tehdejších vládních stran s managementem velkých polostátních bank jako IPB, Komerční banka nebo Česká spořitelna, které půjčovaly miliardy bez dostatečného zajištění.
Klíčem k legalizaci byl státní nástroj — Konsolidační banka, která fungovala jako obří žumpa na špatné úvěry.
Stát tyto nesplácené miliardové dluhy převzal a následně je prodával hluboko pod cenou zpátky na trh.
Velmi často je přes kyperské offshory skoupili ti samí lidé, kteří je původně nespláceli.
Koupili si vlastní dluh za desetinu ceny.
Čistý stůl, fabrika jim zůstala, účet zaplatil daňový poplatník.
Komise pro cenné papíry spočítala, že v rámci tunelování přišla jedna třetina účastníků kupónové privatizace o majetek v účetní hodnotě téměř padesáti miliard korun.
To nejsou abstraktní čísla.
To jsou byty, které jste nikdy nekoupili.
Důchody, které nestačí.
Nemocnice, které chátrají.
Školy bez peněz.
Infrastruktura na hranici kolapsu.
Systém nebyl nastaven tak, aby selhal.
Byl nastaven přesně tak, aby fungoval.
Jen ne pro vás.
KRUH SE UZAVŘEL — A FUNGUJE DÁL
Pak přišly volby 2010.
Zdeněk Bakala — muž, který v roce 2004 koupil OKD za 4,1 miliardy, přestože státní zástupce později spočítal, že skutečná hodnota byla nejméně 9,8 miliardy — daroval ODS patnáct milionů, TOP 09 sedm a půl milionu a Věcem veřejným šest milionů korun.
Celkem 28,5 milionu.
Přesně ty tři strany pak sestavily vládní koalici Petra Nečase.
Sněmovní vyšetřovací komise OKD to pojmenovala jasně: nelze vyloučit, že přístup ministerstva financí byl ovlivněn tímto darem.
Bakala nekoupil jen doly.
Koupil s nimi 44 tisíc hornických bytů.
Slib, že je přednostně odprodá nájemníkům za symbolickou cenu, spláchl do záchodu v momentě, kdy z nich udělal komoditu pro mezinárodní fondy.
Právě tady, na zrazeném a sociálně zdevastovaném Ostravsku, se zrodil hluboký společenský hněv, který o deset let později pohřbil tradiční politické strany a přihrál statisíce hlasů novým populistům.
Miroslav Kalousek hlasoval jako jediný poslanec proti zřízení vyšetřovací komise pro OKD.
Dnes je členem správní rady Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Vladimír Dlouhý — muž z Prognostického ústavu, ministr průmyslu v době klíčových privatizací — figuruje mezi lidmi, na které komise podala trestní oznámení. Lobboval za evropské firmy v Bruselu jako prezident Eurochambres a pracoval jako poradce Goldman Sachs.
A Bakala?
Koupil Respekt, Hospodářské noviny, Aktuálně.cz.
Média, která formují veřejný diskurz.
K výslechu vyšetřovací komise se nedostavil.
Policie případ odložila.
Žije v zahraničí.
Kdo má pozici, použije ji k získání informací.
Kdo má informace, použije je k získání kapitálu.
Kdo má kapitál, použije ho k získání politické ochrany.
A kdo má politickou ochranu, koupí si média.
Přesně tento model v roce 2013 zopakoval Andrej Babiš nákupem vydavatelství MAFRA.
Kruh se uzavřel.
NOVÁ TVÁŘ, STEJNÝ SYSTÉM
Jenže systém se nezastavil.
Jen se přeformátoval a dosáhl své finální evoluční fáze: stavu, kdy politické instituce, legislativa a státní aparát neslouží veřejnému zájmu, ale jsou systematicky využívány k ochraně vlastního byznysu a minulých hříchů.
Dnes vládne koalice ANO, SPD a Motoristů.
Tři strany.
Tři příběhy.
ANO je přímý produkt privatizace.
Babiš zbohatl na státních kontaktech, privatizoval chemičky díky vládním vazbám, ovládl média — a pak vstoupil do politiky, aby ty kontakty neztratil.
Místo drahého kupování politiků se sám stal politikem a systém zlegalizoval přímo z Úřadu vlády.
Dnes říká, že bojuje proti systému, jehož je součástí třicet let.
SPD posílala stranické peníze firmám, které nebylo možné dohledat.
Transparentnost financování zůstává otazníkem.
Motoristé sobě — nejmenší, nejnovější, ale možná nejsymptomatičtější.
Jejich hlavní mecenáš Richard Chlad se sám označuje za stvořitele Filipa Turka.
Začínal nelegálními obchody za socialismu, v 90. letech se stal králem hospodského hazardu a udržoval těsné kontakty s Radovanem Krejčířem, kterému v době jeho útěků finančně vypomáhal desítkami milionů korun.
Znal se také se zavražděným bossem podsvětí Františkem Mrázkem, jehož rozsáhlý kompromitující archiv na politiky sice zmizel, ale sítě v justici a policii zůstaly.
Druhý klíčový muž Motoristů, Oldřich Vaníček, který na ustavujícím kongresu prohlásil, že chce být „kmotrem” strany, spolupracoval s StB jako důvěrník pod krycím jménem „Výjezdář”.
Svá hlášení podával tak aktivně, že kvůli němu komunistická tajná policie sebrala pas a zničila kariéru jeho závodnímu kolegovi Josefu Michlovi.
Sponzoři Motoristů přitom vykazují silné zájmy v oblasti těžby a energetiky.
A výsledek?
Na ministerstvo životního prostředí sice po tlaku prezidenta neusedl sám Filip Turek — prezident Pavel ho odmítl jmenovat.
Ale Turek tam bleskově nastoupil jako vládní zmocněnec pro Green Deal a klimatickou politiku.
Stranický kolega Igor Červený usedl na ministerské křeslo místo něj.
Lidé provázaní s uhelnou lobby a hazardem minulosti dnes diktují ekologickou budoucnost země.
Náhoda?
Nebo systém?
PROČ JSME ROZDĚLENI
Tady je jádro věci.
Česká společnost není rozdělena proto, že jsou lidé zlí nebo hloupí.
Je rozdělena, protože systém ji rozdělil záměrně — nebo přinejmenším s lhostejností, která má stejné důsledky jako záměr.
Na jedné straně jsou lidé, kteří systém znají zevnitř.
Vědí, jak fungují dotace, jak se vyhrávají tendry, jak se obsazují dozorčí rady.
Mají právníky, kontakty, čas.
A výsledky.
Na druhé straně jsou lidé, kteří celý život poctivě pracují a ptají se proč to nestačí.
Proč jejich děti odcházejí za prací do zahraničí.
Proč nemocnice nemá přístroje.
Proč oprava silnice trvá roky.
Proč za každou institucí cítí korupci.
A pak jim někdo z těch samých lidí, kteří zemi ekonomicky vysáli, přijde a řekne: viníci jsou Romové.
Nebo Brusel.
Nebo neziskovky.
Nebo uprchlíci.
Systém tak parazituje na hněvu lidí, které sám ožebračil.
Část z nich tomu uvěří — ne proto, že jsou naivní, ale proto, že skutečná odpověď je příliš složitá, příliš abstraktní a příliš bolestivá.
Protože skutečná odpověď zní: systém byl ukraden.
Pomalu.
Legálně.
Lidmi, kteří na to měli kontakty.
A ti lidé dnes sedí v dozorčích radách, v Bruselu, ve sněmovně nebo na Bahamách.
PROČ KORUPCE FUNGUJE PRO VŠECHNY STRANY
Protože není jednobarevná.
ODS a TOP 09 přijaly Bakalovy miliony a zablokovaly vyšetřování OKD.
ČSSD OKD prodala.
ANO je Babiš — a Babiš je privatizace.
SPD a Motoristé mají sponzory s temnou minulostí.
Trikolora čerpá ideové zázemí z institutu, jehož hlavním sponzorem je PPF — impérium postavené na čtyřiceti milionech ze socialistického státního podniku.
Není tu žádná čistá strana.
Není tu žádný čistý kandidát.
A přesně to je záměr — nebo přinejmenším výsledek.
Protože když jsou všichni stejní, nikdo není zodpovědný.
Když je korupce všude, nikde konkrétně není.
A lidé, kteří to vidí, mají tři možnosti: rezignovat, odejít, nebo se rozzuřit a volit toho, kdo nejhlasitěji křičí, že je jiný — i když není.
MOŽNOST ZMĚNY
A přece.
Přece existuje.
Ne jako zázrak.
Ne jako revoluce.
Buduje se jako vědomí — a pak jako volba.
Systém není neporazitelný.
Je závislý na naší lhostejnosti.
Na tom, že nevíme.
Na tom, že nevěříme, že by to mohlo být jinak.
Na tom, že jsme unavení a cynická ironie se nám zdá chytřejší než angažovanost.
Ale jsou společnosti, které to dokázaly.
Nejsou dokonalé — žádná není.
Ale vybudovaly nezávislé instituce, transparentní financování stran, funkční protikorupční orgány a kulturu, kde veřejná funkce je závazek, ne příležitost.
Nestalo se to samo.
Stalo se to, protože dost lidí přestalo přijímat výmluvy.
Tomáš Masaryk říkal, že demokracie není jen forma vlády — je to způsob života.
Způsob, jak se chováme k sobě navzájem.
Jak neseme odpovědnost.
Jak se díváme pravdě do očí, i když bolí.
Pravda bolí.
Privatizace nás okradla.
Systém byl nastaven proti nám.
Korupce není náhodná — je strukturální.
A lidé, kteří ji umožnili, se stále pohybují na nejvyšších patrech společnosti.
Ale také pravda je: víme to.
Máme data.
Máme soudy, byť unavené a pomalé.
Máme investigativní novináře, byť pod neustálým tlakem.
Máme hlasy, byť každé čtyři roky.
Fasáda demokracie sice čelí neustálým testům odolnosti, ale stále stojí.
Otázka není, jestli je změna možná.
Jsou volby.
Je podzim 2026.
A tentokrát víme už příliš mnoho na to, abychom se mohli vymlouvat na nevědomost.
Pokud si myslíte, že lidé mají vědět — sdílejte.