Jiri Lobkowicz
LAICKÝ STÁT NENÍ STÁT BEZ BOHA
Česko bývá označováno za jednu z nejméně náboženských zemí Evropy. Někdy to říkáme skoro s určitou hrdostí. Jsme prý racionální, skeptičtí, nedůvěřujeme institucím a už vůbec ne těm náboženským.
Má to své historické důvody.
Český vztah ke katolické církvi poznamenaly spory sahající hluboko do minulosti, habsburská monarchie, vznik Československa a nakonec čtyřicet let komunismu, během nichž režim náboženství systematicky vytlačoval z veřejného života.
Po roce 1989 jsme obnovili náboženskou svobodu.
Možná jsme ale nikdy pořádně neobnovili rozhovor o tom, jaké místo má víra ve svobodné společnosti.
Právě proto stojí za pozornost několik vět, které papež Lev XIV. pronesl při své návštěvě Francie před prezidentem Emmanuelem Macronem.
Mluvil v zemi, která bere svou laïcité mimořádně vážně. Neřekl Francouzům, aby se sekulárního státu vzdali. Nežádal návrat politické moci církve.
Řekl něco podstatně zajímavějšího:
„Skutečná laicita nevylučuje náboženský rozměr.“
A vysvětlil, co tím myslí.
Správně chápaná laicita podle něj nespočívá ve vytlačení náboženství z veřejného prostoru nebo ze vzdělávání. Stát a náboženské instituce mají být oddělené, ale mohou spolu vést dialog a spolupracovat tam, kde slouží společnému dobru.
To je důležitý rozdíl.
Laický stát nemusí být ateistickým státem.
Ateistický stát říká: Bůh není.
Náboženský stát říká: Bůh je a stát vám řekne, jak v něj máte věřit.
Skutečně laický demokratický stát říká něco úplně jiného:
Tohle není moje rozhodnutí.
Stát nemá určovat občanovi, zda má věřit v Boha. Nemá mu určovat ani to, že v něj věřit nemá.
Má chránit prostor, ve kterém spolu mohou žít katolík, protestant, žid, muslim, agnostik i ateista, aniž by kdokoli z nich musel před vstupem do veřejného života odložit své svědomí.
A právě na to Lev XIV. ve Francii upozornil.
Křesťan, který vstupuje do politiky a jehož svědomí je ovlivněno vírou, nemá být už z tohoto důvodu považován za člověka, který ohrožuje sekulární stát nebo jednotu společnosti.
Pro české prostředí je to důležitější, než se může zdát.
Máme totiž zvláštní asymetrii.
Je naprosto legitimní říci:
„Jsem ateista a moje přesvědčení ovlivňuje můj pohled na společnost.“
Nikdo se nad tím příliš nepozastaví.
Když ale politik řekne:
„Jsem křesťan a moje víra ovlivňuje mé svědomí,“
část společnosti okamžitě zbystří.
Nebude nám vnucovat náboženství?
Nechce vrátit církev do politiky?
Neohrožuje sekulární charakter státu?
Jenže proč by mělo být ateistické filozofické přesvědčení ve veřejném prostoru legitimnější než náboženské?
Demokracie přece nevyžaduje občana bez přesvědčení.
Vyžaduje občana, který respektuje svobodu přesvědčení druhého.
To je něco úplně jiného.
Česká zkušenost navíc obsahuje jeden pozoruhodný paradox.
Komunistický režim nebyl neutrální vůči náboženství.
Byl aktivně ateistický.
Církevní majetek byl zabavován, řeholní řády likvidovány, duchovní vězněni nebo kontrolováni státem, věřící diskriminováni a náboženství systematicky vytlačováno ze škol i veřejného prostoru.
Bylo by proto poněkud ironické, kdybychom po pádu komunismu považovali právě nepřítomnost náboženství ve veřejném prostoru za důkaz modernosti.
To není neutralita.
Neutralita znamená něco jiného.
Znamená, že stát neposkytuje monopol ani víře, ani nevíře.
Česká republika je sekulární stát. A je dobře, že jím je.
Nechtěl bych stát, v němž biskup rozhoduje o zákonech proto, že je biskupem. Stejně jako bych nechtěl stát, v němž má podnikatel větší politická práva proto, že je bohatý, profesor proto, že má akademický titul, nebo generál proto, že velí armádě.
Demokratická legitimita pochází od občanů.
Ale z toho ještě neplyne, že náboženství nemá co říci společnosti.
Po téměř dva tisíce let se evropská civilizace ptala na dobro a zlo, odpovědnost, odpuštění, lidskou důstojnost, válku a mír, bohatství a chudobu, narození a smrt také prostřednictvím křesťanství.
Nemusíme přijmout křesťanské odpovědi.
Bylo by ale zvláštní tvrdit, že otázky samotné přestaly existovat.
Naopak.
S příchodem umělé inteligence, genetických zásahů, prodlužování lidského života a technologií schopných stále hlouběji zasahovat do samotné podstaty člověka budou tyto otázky ještě naléhavější.
Věda nám bude stále častěji říkat, co můžeme udělat.
Sama nám ale neřekne, co bychom udělat měli.
K tomu potřebujeme etiku.
Filozofii.
Historickou zkušenost.
A ano – také náboženství.
Ne jako příkaz.
Jako jeden z hlasů v rozhovoru.
Člověk nemusí věřit v Boha, aby naslouchal argumentu člověka, který v Boha věří.
Stejně jako věřící musí být schopen naslouchat argumentu ateisty, aniž by jeho nevíru považoval za morální nedostatek.
To je dospělá laická společnost.
Ne společnost, ve které náboženství zmizelo.
Ale společnost, která už z náboženství nemusí mít strach.
Možná bychom proto měli přestat zaměňovat tři různé věci:
sekulární stát, sekulární společnost a ateistickou společnost.
Nejsou totéž.
Stát má být neutrální.
Společnost neutrální být nemusí – a vlastně ani nemůže. Je tvořena lidmi s různými názory, tradicemi, vírami, pochybnostmi i životními zkušenostmi.
Někdo chodí v neděli do kostela.
Někdo na fotbal.
Někdo nikam.
Republika musí patřit všem třem.
A právě zde podle mě papežova slova k Macronovi překračují francouzské hranice.
Lev XIV. nepřišel požadovat návrat politické moci církve. Jeho argument byl mnohem střízlivější:
„Skutečná laicita nevylučuje náboženský rozměr.“
Pro Česko bych tuto myšlenku přeložil jednoduše:
Laický stát nemusí být státem bez Boha. Musí být státem, který vám nepřikazuje, zda v Boha věřit.
Nemusíme se vracet před rok 1918.
Nemusíme obnovovat žádná privilegia církve.
A nemusíme být věřící.
Stačí připustit, že kostel, synagoga nebo modlitba nejsou pro moderní demokracii větším nebezpečím než filozofická kniha, univerzitní přednáška nebo přesvědčení člověka, že žádný Bůh neexistuje.
Svobodná společnost se nepozná podle toho, že vytlačila Boha z veřejného prostoru.
Pozná se podle toho, že věřící a nevěřící nepotřebují jeden druhého umlčet, aby spolu mohli žít v jednom státě.
Možná právě to měl Lev XIV. v Paříži na mysli, když mluvil o skutečné laicitě.
Ne stát bez Boha.
Ne stát ovládaný Bohem.
Stát svobodných lidí, kteří se sami rozhodují, zda věří.