Petr Borecký
Americký historik Timothy Snyder napsal před lety vynikající knihu Krvavé země o historii pásu zemí a jejich obyvatel, které měly tu smůlu, že se ocitly v mlýnských kamenech mezi Hitlerem a Stalinem.
Během 20 let v těchto zemích zahynulo více než 14 milionů lidí.
Jednou z těchto zemí je Ukrajina, která bohužel prožila nejen krvavou minulost, ale v posledních 12 letech prožívá i krvavou přítomnost.
Přítomnost, ve které se v bojí rodí za cenu krve nezávislý ukrajinský národ.
Na Ukrajině jsem byl po začátku velké války poprvé v roce 2023 ... a pak znovu v těchto dnech.
Tentokráte mne doprovodil kolega radní Robert Pecha.
Za Středočeský kraj jsme tam jeli ze dvou hlavních důvodů.
Jednak reprezentovat kraj na IV. mezinárodním fóru evropských měst a regionů zaměřeném na podporu Ukrajiny, ale také na budování evropské odolnosti ve zkouškách, které možná přijdou (ač si je nikdo nepřejeme).
Ale, a to především, potkat se gubernátorem naší partnerské Kyjevské oblasti Микола Калашник a jeho kolegou pro zahraniční vztahy Микита Геращенко.
Kdo mne znáte, tak víte, že nejraději mám konkrétní jednání s konkrétními výsledky.
Takže o čem jsme jednali?
Situace v Kyjevské oblasti je teď taková, že aktuálně mají 78 malých dětí, které během války přišly o oba rodiče a dalších 600 děti, které o jednoho z rodičů přišly na frontě.
Středočeský kraj letos 50 těchto dětí vezme na letní tábory, kde budou mít k dispozici i psychologickou pomoc, další děti si převezmou kolegové z Francie.
Kromě péče o děti pak Kyjevská oblast urgentně potřebuje komunální techniku - traktory, bagry, buldozery atp. na budování zátarasů, odklízení trosek nebo rekonstrukční práce na infrastruktuře, mimo jiné na dětské nemocnici Bojarka zničené ruskými nálety.
Třetí oblasti jsou pak generátory elektřiny a tepla před nadcházející zimou.
Ukrajinská strana nám pro změnu nabízí know how pro krizový management a péči o civilisty v případě války nebo velkých katastrof.
Všechny tyto potřeby projednáme s našimi kolegy a kolegyněmi z rady kraje a zastupitelstva, snad pro to najdeme sluchu.
Vzdušných poplachů a náletů jsme zažili během našeho pobytu několik.
Věřte mi, že když pak jste přímo u místa, které bylo pár hodin předtím vybombardované, cítíte ve vzduchu smrad spáleniny a víte, že tam zahynuli nevinní lidé, tak o to menší pochopení máte pro lidský odpad u nás v ČR, který rozeštvává naše spoluobčany protiukrajinskou rétorikou.
Jo, mám na mysli zejména Tomio Okamuru či Jindřicha Rajchla a jim podobné.
Na druhou stranu vidíte, že i když Ukrajinky a Ukrajinci trpí, tak se nevzdávají, bojují a do toho se snaží žít normální život, protože vědí, že když prohrají, tak je to pro ně konečná.
Mykyta mi říkal: když je poplach, protože Rusové odpálili balistické rakety, tak máme jen minutu, maximálně minutu a půl se schovat, v Charkově 40 vteřin.
A těch poplachů máš za noc několik.
To vydržíš jen pár dnů.
Pak už jen spíš a víš, že to je hop nebo trop.
A všichni nám neustále děkovali za podporu a za to, že jsme je v tom jako Evropa nenechali.
Zároveň se již připravují na poválečnou obnovu a ty projekty mohou být bezesporu velmi zajímavé pro Česko i naše firmy.
Jejich digitalizace je míle před námi, rozvinuté jsou informační systémy pracující s AI, či strojírenský průmysl, ale na druhou stranu, když jsme jim vyprávěli o integrované veřejné dopravě, kterou s Prahou provozujeme, tak o to měli neskutečný zájem - tuto podobu veřejné dopravy neznají.
Pevně doufám, že se Ukrajincům podaří jejich válku za svobodu vyhrát a nám přeji, ať si zbytečně nezkazíme dobré jméno, které na Ukrajině máme (prezident Petr Pavel je tam velmi respektovaný).