Pavla Vovsová
Nějak musím ke kauze Čestmír Strakatý
Myslím si, že
- zloba, závist a nenávist jsou lidské, jsou v nás, nikdo je nemusel uměle "vytvářet"
- dlouhá desetiletí příprav a pomalého nástupu subverzního působení se russákům povedla (protože "kdo si počká, ten se dočká") – ty rozdíly se jim podařilo luxusně zveličit a ten příkop hodně prohloubit – myslím, že můžou být hodně spokojení
- jsme tak moc rozdělení, že tu v dané chvíli nějaký překryv prostě neočekávám (viz naivní naděje některých ve Vojtěcha či Plagu)
- Čestmíra jsem dřív poslouchala.
Časem mi začaly vadit některé jeho formulace, typicky používané tam, kde něco nechtěl pojmenovat.
Například takové to jeho „někdo by mohl říct“ mě začalo vytáčet (říkám si, že „někdo by mohl říct“ je fajn do sluncem zalitých dní; když se šikují armády a rozdávají zbraně, bylo by (za mě) mnohem jasnější „někdo říká“ – jsou to maličkosti, ale já je vnímám a dráždí mě)
- přestala jsem ho poslouchat a poslouchám jiné, kteří mi vyhovují víc - tím považuji moji „mstu“ Čestmírovi za dokonanou.
Nechť jde svou cestou.
- Klempířem Oto Klempíř opovrhuji, je to hloupý šejdíř, nýmand, budižkničemu – ale to je přesně ten důvod, proč si ho vybrali – spolkne hodně sraček a dál věrně slouží svému otrokáři
- potěšilo mě, když ho lidé ve Strážnici vypískali.
Za mě úplně cajk – jsi svině: buď si to neuvědomuješ nebo jsi tak drzej, že ti to nevadí, nebo tě prostě otrokář donutil – ve všech 3 případech si ten pískot zasloužíš
- ale … Klempíře zná v branži spousta lidí. Dlouhá léta s nimi fungoval.
- jsem radikální, takže se mi tahle situace těžko představuje, ale donutila jsem se vypustit mlhu nenávisti a představit si to:
kdyby se mi stalo, že by se někdo z mé blízkosti (ne přítel, ale prostě známý) stal Klempířem a já bych byla Čestmír, taky bych se snažila si ho k sobě pozvat.
Možná bych se na něj usmívala.
Nefotila bych se s ním (ale to prý bylo jinak, v pořádku).
Ale pak bych se hodně, hodně dobře připravila.
Tak, aby to nebylo zlé, nenávistné, urážlivé nebo vulgární (což Čestmír není), ale také ne podlejzavé, politicky ultrakorektní, loajální ke známému, nutně smířlivé. Ale hlavně, aby to bylo chytré.
Tak, aby lež vypadala jako lež, zbabělost jako zbabělost, pokrytectví jako pokrytectví, absence morálky jako absence morálky.
- protože si myslím, že jediný způsob JAK JE UDOLAT, je BÝT CHYTŘEJŠÍ NEŽ ONI.
To neznamená jen umět líp matiku, zeměpis a historii.
Znamená přesně vědět, kde jsou naše hranice.
Umět líp i psychologii, líp se ovládat, nesedat jim na lep, a hlavně, při souboji jeden na jednoho (což takový rozhovor u Čestmíra je) být excelentně připravený a soupeřovi jasně ukázat, že kamarádství a kšefty fajn, ale morálka a čest mnohem víc.
- počkám si tedy na rozhovor. Možná si ten díl (měsíc) zaplatím.
- je na Čestmírovi, jak se s tím popere
- a na nás IMHO je, nebýt papežštější než papež, což se nám děje (a je to logické, muset neustále obhajovat fakta je unavující) a hlavně NENECHAT SE JEŠTĚ VÍC ROZDĚLIT.
Takže, hoši a děvčata, neblázněte, nebo se tu pomlátíme mezi sebou – což je přesně to, co si druhá strana přeje.
Nechte, ať se kluci ukážou.
.....
Po přečtení několika komentářů ještě jedna důležitá věc:
Myslím, že Čestmír není novinář.
Novinářka je Zdíša, novinářka je Nora, novinář je Titlbach.
Novinář je Bohouš a mnozí další (výběr je - proboha - zcela náhodný).
Čestmír a nebo třeba Petros jsou podcasteři.
Proto mi třeba vyhovují Kecy a politika, kde Bohouš je novinář s novinářskou etikou a etiketou, vzděláním a praxí a k němu je neřízená střela Petros s obrovským přehledem a známostmi napříč.
I když skoro vždy spíš souhlasím právě s Petrosem, jsem ráda, že ho někdo trochu usměrňuje.
Navíc je to děsná legrace, když se do sebe pustěj.
....
Hezký den všem 🙂