Pavel Korec
Nejde jen o Českou televizi a rozhlas.
Jde možná o korupční logiku v mediálním trhu.
Pokud stát České televizi bere část stabilního financování, pak tím neoslabí jen jednu instituci.
Oslabí jednoho hráče na mediálním trhu.
Česká televize konkuruje Nově a Primě o sledovanost.
Nekonkuruje jim ale ve stejné míře o prachy z reklamy.
Zde je důležitá rovnováha.
Veřejnoprávní televize má veřejnou službu a omezenou reklamu.
Komerční televize mají reklamu a trh.
Pokud stát současně mění způsob financování a snižuje peníze České televizi, ČT bude nucena něco omezit: výrobu, sport, publicistiku, dokumenty, zpravodajství nebo kvalitu programu.
Oslabí-li program, část diváků odejde jinam.
A pokud odejde jinam, zvýší se hodnota reklamy u komerčních televizí.
Zdá se mi proto legitimní položit otázku: pokud se České televizi vezme například miliarda, nepřelije se tato hodnota, nebo její část, do komerčního televizního trhu?
A pokud ano, pak už nejde jen o úsporu ve státním rozpočtu.
Jde o zásah do mediálního trhu.
Stát jedním politickým rozhodnutím oslabí veřejnoprávní médium a nepřímo posílí soukromé komerční televize.
Netvrdím, že jde o trestněprávní korupci.
To by vyžadovalo důkazy o konkrétní směně.
Ale kladu si otázku, zda tu nevzniká systémová korupční logika: politická moc vytvoří ekonomickou výhodu soukromým médiím a může za ni očekávat příznivější mediální prostředí.
Myslím, že právě tady by Česká televize mohla položit dost nepříjemnou otázku.
►Pokud nám stát bere stabilní financování, převádí nás na rozpočet, dává nám méně peněz, než potřebujeme k plnění veřejné služby, a současně tím mění mediální trh, pak žádáme, aby nám bylo umožněno výpadek úměrně pokrýt komerčně.
Tedy zvýšením povoleného objemu reklamy.◄
Bylo by to problematické a nevhodné řešení, ale jako hypotetický návrh to odkrývá podstatu věci.
Pokud stát řekne: „Česká televize má dostávat méně peněz,“ pak se musí ptát: „Z čeho má tedy veřejnou službu platit?“
Pokud stát řekne: „Z reklamy ne,“ pak se musí ptát dál: „Co tedy vlastně chcete z České televize udělat?“
A tady začíná být věc citlivější.
Stát totiž neříká jen: „Méně peněz.“
Zároveň politicky naznačuje či určuje, co má Česká televize omezit.
To ovlivňování nutně neprobíhá vládním nařízením, ale silnými hlasy z totožného politického tábora.
Tak se politická moc chová jako programový ředitel.
A udělá-li to snížení politická moc jedinkrát, proč by to neudělala opakovaně?
Už jen taková tradice zavádí programovou autocenzuru.
Představme si, že by to Česká televize předložila soudu.
Nejvyššímu správnímu soudu nebo Ústavnímu soudu, nevím přesně; jde o představu.
Domnívám se, že soud by asi neřekl: „Česká televize smí od zítřka vysílat více reklamy.“
To by bylo faktické přepsání zákona.
Soud nemá nahrazovat parlament a určovat obchodní model televize.
Ale soud by k tomu mohl říct něco jiného a podstatnějšího.
Mohl by konstatovat, že stát nemůže zákonem veřejnoprávní televizi uložit rozsáhlou veřejnou službu, zakázat jí významné komerční financování, odebrat jí stabilní financování, převést ji pod státní rozpočet, dát jí méně peněz a současně ji politicky tlačit k omezení konkrétních částí její služby.
To je vnitřní rozpor.
A možná i ústavní problém.
Pokud se snížením financování fakticky mění rozsah veřejné služby, pak nejde jen o hospodaření České televize.
Jde o změnu mediálního pořádku v zemi.
Formálně politická moc nemusí říct: „Toto vysílání rušíme.“
„Omezujeme vliv veřejnoprávních médií“.
Stačí, když vytvoří podmínky, v nichž se určité části veřejné služby stanou finančně neudržitelné, nebo závislé na vůli politiků.
Proto mi připadá důležité spojit dvě věci.
První: snížením financování České televize se mění celý mediální trh.
Část hodnoty může přejít ke komerčním televizím.
A to má své důsledky.
Druhá: snížením financování se změní samotný obsah a charakter veřejné služby.
A právě tato kombinace je nebezpečná.
Je to přeskupení mediální moci ve prospěch jedné politické kliky.