Pavel Korec
⬛ O DOBRÝCH POLITICKÝCH TATÍCÍCH
Naposled 13. července jsem se pokusil utřídit představy o tom, jak funguje Babiš coby „otec“ svých voličů a proč ANO neklesá.
Nyní o těch druhých, ale ještě předtím něco zopakuju.
Psychoanalýza už od Freuda ví, že vztah člověka k politickému vůdci není jen racionálním souhlasem s programem.
Dnes naopak lidé často o programu nedovedou nic říct.
Lídr, vůdce či persona strany může vstoupit do hlubší vztahové struktury a stát se otcovskou figurou, nositelem řádu, ochrany, autority, bezpečí.
Například tím, do koho promítáme sílu, kterou sami postrádáme, ideál, jemuž se chceme podobat, nebo skupinu, k níž chceme patřit.
Freud tento vztah spojoval s identifikací s vůdcem a s archaickou představou mocného otce, Fromm později rozlišoval mezi autoritou racionální, kterou uznáváme pro její kompetenci a která podporuje náš růst, a autoritou iracionální, žijící z naší závislosti na ní.
Podobnost mezi rodinnou a politickou autoritou není jen psychoanalytická metafora, představa vládce jako otce, krále jako hlavy velké rodiny, je hluboce v naší kultuře.
Otec vlasti.
Tatíček Masaryk.
A je jich myslím víc.
Nelson Mandela představoval „silného otce“, který zvládal vlastní agresi.
Měl všechny důvody k nenávisti, prošel vězením a měl obrovskou symbolickou moc, ale nevyužíval ji k pomstě.
Snažil se vytvořit společnost, kde se dá žít s bývalými nepřáteli.
Václav Havel.
Petr Pavel.
Ve starší historii Cincinnatus, Marcus Aurelius. Kýros Veliký.
Během sametové revoluce jsem se pokoušel mluvit na náměstí, ale nešlo to pro pískot a výkřiky komunistů.
V tu chvíli mě napadlo heslo „Havel je náš táta“ a náměstí bylo během několika sekund naše.
A víte co, bylo mi z toho zle.
Druhá zkušenost přišla až po revoluci, kdy v nějaké soutěži diváci vybrali za vítěze redaktora Českého rozhlasu.
Václav Havel byl druhý.
„Nábožné shromáždění“ kolem prezidenta pomluvilo vítěze, aby Havel byl první.
Byli zanícení, neoblomní a zlí.
Stačilo to Václavu Havlovi dát vědět a dal to do pořádku.
⬛ SÍLA
Myslím, že silná otcovská figura může lidem dodat odvahu, obětavost a rozhodnost, zvláště v době války, hospodářské krize nebo hlubokého společenského konfliktu.
Může nést část úzkosti, kterou jednotlivec sám neunese, dát chaosu hranice, pojmenovat úkol a ukázat směr.
Generál George Patton dokázal vojákům předat svou rozhodnost, agresivní energii a víru ve vítězství, současně ale ukazuje, že tato síla může snadno přejít v ponižování, nátlak a autoritářství.
Člověk se může s dobrým vůdcem zdravě identifikovat, obdivovat jeho odvahu, rozvahu, pravdivost nebo schopnost nést odpovědnost, postupně tyto vlastnosti přijímat za své.
„Politický otec“ může říci: situace je vážná, ale zvládneme ji, nebojte se.
A přitom nelhat, nezastírat nebezpečí, nevyrábět falešné nepřátele.
Nejzdravější podoba takového vztahu vede k tomu, že člověk vedle autority roste, přebírá odpovědnost, dokáže jí odporovat a postupně ji méně potřebuje.
To odpovídá Frommovu pojetí racionální autority.
⬛ SLABOST
Každý vztah k politickému otci nese v sobě od počátku nerovnost, jeden chrání, vede, rozhoduje, druhý vkládá důvěru, očekávání a někdy i část vlastní odpovědnosti.
Právě proto se zdravý vztah může nepozorovaně změnit v závislost.
Člověk si přestane myslet a říkat: v tom mu důvěřuju, začne říkat: ví to lépe než já.
Později už ani nepomyslí, že udělal chybu, ale hledá důvod, proč to chyba vlastně nebyla a kdo jiný ji způsobil.
Otcovská figura přitahuje projekce, člověk do politika vloží moudrost, mravnost, sílu nebo spravedlnost, které mohou být zčásti skutečné, zčásti se rodí v jeho vlastní hlavě.
Pak už nemiluje skutečného člověka, ale vlastní fiktivní obraz.
Útok na tento obraz může bolet jako útok na vlastní identitu, kritika vůdce snadno vyvolává obranu, hněv a potřebu obhájit téměř cokoli.
Freud upozorňoval, že silná identifikace s vůdcem oslabuje individuální kritický úsudek a spojuje členy skupiny prostřednictvím společné vazby k jediné postavě.
Někdy to vede k tomu, že namísto toho, abychom sami jako občané něco podnikali, pouze chráníme svého „svatého“.
Podobně to mají i věřící, kteří veškerou energii vkládají do obrany Ježíše Krista, místo aby sami jednali podle jeho příkladu.
⬛ PŘÍLEŽITOSTI
Obdivovat politika a mít ho jako vzor není problém.
Ten začíná tehdy, potřebuji-li ho obdivovat stále.
Důvěřovat mu není problém, problém začíná tehdy, když si jeho důvěryhodnost přestanu ověřovat.
Silná vazba může být užitečná, pokud mě samotného vede k větší odvaze, odpovědnosti, samostatnosti a schopnosti rozhodovat.
Dobré otázky znějí: Jsem vedle tohoto člověka svobodnější, dospělejší a odvážnější, nebo na něm potřebuji být závislý?
Měl bych být schopen říct současně: tohoto politika si velmi vážím, toto udělal dobře, zde se podle mě mýlí, zde selhal, zde mu nevěřím.
Ne ode zdi ke zdi.
Postoj nemá být buď stoprocentně podporující, nebo zavrhující.
Dobrá pozice není uprostřed, bagatelní šeď.
Beru ho, jaký je, i s jeho chybami a omyly.
Musím si hlídat, zda nepřebírám jeho nepřátele, jeho hněv, jeho pohled na svět, aniž bych si toho vůbec všiml.
Měl bych být schopen představit si, že odejde, prohraje, zemře nebo se ukáže jako omylný člověk, a přesto se mi nezhroutí svět.
Dobrý vztah k „politickému otci“ nakonec vede k větší samostatnosti, podobně jako dobrý rodič postupně připravuje dítě k tomu, aby ho nepotřebovalo.
Nejlepší známkou zdravé politické autority tedy není věta bez něj jsme ztraceni, ale věta něco jsme se od něj naučili a dokážeme pokračovat sami.
Tohle jsem si přemítal v hlavě, když jsme šli přes Karlův most za lafetou s Václavem Havlem.
⬛ HROZBY
Neměl bych politika bránit automaticky jen proto, že ho napadají druzí.
Ano, proti nespravedlnosti a lži je nutno se postavit.
Nic mě však nezbavuje povinnosti ověřovat si, co je pravda a co je správné.
Je chyba myslet si, že buď jako Mesiáš splňuje všechna očekávání, nebo je prostě špatný.
Nesmím zaměnit vděčnost za poslušnost, loajalitu za pravdu, charisma za kompetenci, sebejistotu za moudrost.
Nesmím požadovat, aby byl dokonalý, protože právě tato potřeba vyvolává nejsilnější popírání skutečnosti.
Nesmím přijmout představu, že útok na vůdce je útokem na mě, že jeho kritika je zrada, že pochybnost je slabost.
Největší hrozba nastává ve chvíli, kdy vůdce přestává být člověkem, kterého posuzuji, a stává se člověkem, podle kterého posuzuji všechno ostatní.
Pak už nejde o podporu politika.
Jde o přenos, závislost a částečné odevzdání vlastního já.
Dobrý politický otec mi pomáhá stát na vlastních nohách, špatný potřebuje, abych bez něj nedokázal stát vůbec.
((p.s. tohle nepsalo ai, i když tam jsou černý čtverečky))