Petr Konečný
O matkách samoživitelkách. A o tom, jak nízko dokáže klesnout lidská zloba.
Teď mě fakt naštvalo, jak někteří lidé mluví o matkách samoživitelkách.
“Jen roztáhne nohy, porodí pár dětí a natáhne ruku.”
Takové a horší věci jsem za poslední dva dny četl.
A mně opravdu připadá, že ti lidé si neuvědomují, že takhle to vůbec nefunguje.
Protože ženy si jen málokdy zvolí, že chtějí zůstat samy.
Některé neměly štěstí na partnera.
U některých se ten muž začal projevovat až po čase.
Jindy byly ženy obětí násilí a odejít bylo to nejstatečnější, co mohly udělat.
A ne každá žena má štěstí na rodinu, která ji podrží.
A ikdyby si to zvolily, tak na tom není přece nic zlého.
A data to potvrzují.
Samoživitelství v drtivé většině nevzniká z rozmaru, ale z rozpadu vztahu.
Mluvíme o samoživitelkách, neboť v drtivé většině jde o ženy, které žijí samy se svými dětmi po rozchodu s partnerem.
A není jich málo.
Zhruba v každé sedmé domácnosti s dětmi se o potomky stará jen jeden rodič.
Z 90 procent je to žena.
Tahle situace ženy nezvýhodňuje.
Naopak je sráží k zemi.
Každá třetí samoživitelka, případně samoživitel s jedním dítětem patří mezi příjmově nejnižších deset procent obyvatel.
Se dvěma dětmi už je to skoro polovina.
A žena u toho v drtivé většině případů nezahálí.
Samotné ženy s menšími dětmi mnohem častěji pracují na plnou pracovní dobu než matky z úplných rodin.
Dřou na plný úvazek, a stejně balancují na hraně chudoby.
Tak o jakém “natažení ruky” to mluvíme?
Tady jde o ženu, která ráno odveze děti, jde do práce, odpoledne je vyzvedne, udělá úkoly, navaří, uklidí, uloží je, a pak v noci počítá, jestli jí vyjdou peníze do výplaty.
Sama.
Bez druhého páru rukou.
Bez někoho, kdo by řekl “neboj, zvládneme to spolu”.
Jsou to lidské bytosti, které chtějí mít kvalitní a hezký život.
A já si nemyslím, že si zaslouží život v bídě a nouzi.
Zaslouží si pomoc.
Zaslouží si podporu.
Zaslouží si spolupráci s organizací, která jim podá ruku, když je nejhůř.
Zaslouží si zvýhodněné bydlení.
Zaslouží si garantované výživné.
A zaslouží si, abychom se na ně nedívali skrz prsty a z patra.
Protože ta žena, na kterou někdo plivne slovem “jen roztáhla nohy”, je často ta nejstatečnější bytost v celém paneláku.
A její děti si nezaslouží vyrůstat v chudobě jen proto, že jejich máma neměla štěstí na chlapa, který by zůstal.
Tak to nedělejme.
Odpusťme si jedovatá slova a pojďme jim místo posměchu nabídnout pomocnou ruku.
Stojí to za to.
Vždycky.