Petr Rýgr
O těch sudetských Němcích...
Vyrůstal jsem v pohraničním okresním městě, kde ještě čtvrt století po válce leccos bylo “po Němcích”.
Můj zájem o dědictví minulosti byl nejprve spíš vlastivědný.
Ještě před Listopadem 89 jsem korespondoval s muzei vysídlenců.
Ach ty staré kalendáře z Rennerova nakladatelství v Kemptenu!
Jak mě dojímaly nostalgické verše Othmara Fiebigera, Blaue Berge, grüne Täler, Mitten drin ein Häuschen klein, Herrlich ist dies Stückchen Erde, Und ich bin ja dort daheim…
To byl krom pochopitelného sentimentu tak čistý cit, nakažlivá láska k domovu.
Hned zkraje devadesátých let nastal celkem čilý přátelský ruch s “Landsleute”.
Byl jsem hostem na různých Heimattreffe, na Sudetoněmeckých dnech v Norimberku i v Mnichově.
Na oplátku jsem své německé přátele provázel po krajích jejich mládí.
Někteří tu byli od války, od dětství opravdu prvně, a byly to výlety plné emocí.
Rodné domy, školy, kostely, hřbitovy.
Domlouvali jsme se mojí mizernou němčinou i jejich mizernou češtinou, ale rozuměli si vždy.
Domovinu kdysi opouštěli ve věku mezi deseti až pětadvaceti lety, vzpomínky měli pestré.
Slzy i smích.
Přátelství znamená i respekt.
Uměl jsem si z náznaků dovodit, že tatínek paní Roswithy Sch. z Liebenau byl mezi vzbouřenci, co přepadli českou celnici, což jsem považoval za zločin.
Ale co s tím tak asi ona, tehdy sedmiletá, měla společného?
Ona zase neměla potřebu říkat, že Beneš byl grázl, nechala to na mém úsudku.
Otec Margharety F. padl v posledních dnech při bojích u Opavy, úředník povolaný do Volkssturmu.
Útrapy odsunu prožila jako dvanáctiletá, jenom s maminkou.
Seznámila mě se svou kamarádkou, co ji němečtí rodiče v květnu 45 dali k adopci do české rodiny a snažili se na ně přepsat dům na náměstí v Králíkách, než se to přežene a zase bude dobře…
Panu Josefu R. zastřelili na konci května 45 tátu ve Špindlerově Mlýně, teď přijel podat žalobu na neznámé pachatele, to se přece musí vyšetřit!
Přivezl mně svoji krásnou publikaci o tomto koutu Krkonoš, plnou grafik a fotografií, které celý život sbíral.
Pan Ernst D. mi upřímně řekl, říjen 38 pro nás byla radost.
Ale už v příštím roce v březnu jsme nadávali, Hitler je podvodník!
Mezi Čechy jsme měli přátele, nepřáli jsme jim Protektorát.
Musel na ruskou frontu, po návratu s uzlíkem opouštěl svůj hostinec s řeznictvím ve Wlasence.
O rodné obci mi věnoval svůj Heimatbuch.
Věnování vepsal česky, “abyste vy jednou věděli, jak jsme tady my kdysi žili”.
Náhodou jsme objevili, že naši předci se kdysi potkali v nyní už zaniklé obci Glasendorf, v oddacím listu jeho rodičů moje prababička Filomena Flögl figurovala v kolonce Zeuge, svědek.
Jsme propojení víc, než si myslíme.
Najednou jsem vedle školních Dějin slýchal někdy i šílené příběhy lidí, které viděné srdcem vzbuzují jenom soucit.
Nějaké pomyšlení na revanš, nenávist, to jsme nepěstovali!
Všichni už jsme znali historické děje, které následovaly, určitá oboustranná pokora byla samozřejmostí.
Nikoho z nás ani nenapadlo vyžadovat nebo nabízet nějaké omluvy.
Prostě jsme spolu byli rádi!
Dnes už jsou všichni na pravdě Boží.
Pochovaní nikoliv v zemi svých předků, ale v zemi svých dětí.
Vzpomínám na ně s láskou, a když náhodou jedu kolem těch hřbitovů, kde má Marghareta tříletou sestřičku nebo Roswitha Omu a Opu, rád tam zapálím svíčku.
Možná jsme nebyli reprezentativní vzorek ani z jedné strany, ale nějak mě nenapadá, jak by to “usmíření” mohlo vypadat líp.