Ondri Kolin
Okamura sliboval lepší diplomacii. Podívejme se, kam ta cesta vede.
✍️ Autor: Ondri Kolin
Nová vláda slibovala pragmatickou, ekonomickou zahraniční politiku — lepší než ta minulá.
Cesta předsedy Sněmovny Tomia Okamury do Číny byla první velkou zkouškou toho slibu.
Podívejme se, co přivezl, a kam nás tahle cesta míří.
Ne na dojmy — na doložená fakta.
Okamura vedl do Číny čtyřicetičlennou podnikatelskou delegaci a označil cestu za návrat k „pragmatické a ekonomické diplomacii”.
Sliboval víc čínských turistů, obnovení letecké linky Praha–Šanghaj a zrušení víz.
Zatím z toho nemáme jediný podepsaný výsledek — jen sliby, že se „otevřela jednání”.
Na cestu, která měla být důkazem lepší diplomacie, je to málo.
Zato je doložené, co za ni Okamura zaplatil.
Přímo v Číně řekl místním médiím větu, kterou tamní tisk hojně citoval: „Za naší vlády se žádná oficiální cesta českých představitelů na Tchaj-wan nebude realizovat.”
A dodal, že nová vláda „zastává politiku jedné Číny”.
To je veřejný ústupek Pekingu z úst třetího nejvyššího ústavního činitele — příslib, že se Česko odvrátí od demokratického Tchaj-wanu.
Zajímavé je, že podle Okamurových vlastních slov tuhle otázku čínská strana ani nevznesla.
Nabídl to sám, dobrovolně.
To není vyjednávání pod tlakem, to je vstřícnost zdarma.
A přitom mu tu vstřícnost Čína nijak neoplatila.
Právě v týdnu jeho návštěvy zařadila českou Tatru na svůj exportní sankční seznam.
Buďme přesní — byla to odveta za sankce EU a Tatra byla jednou ze čtrnácti evropských firem, ne cíl namířený osobně na Okamuru.
Ale je to výmluvné: český činitel přijede jednat o „ekonomické diplomacii”, usmívá se, slibuje odvrácení od Tchaj-wanu — a ve stejném týdnu mu Peking sankcionuje významný podnik.
Okamura se za Tatru veřejně neohradil.
A do toho Čína zadržuje českého občana, podle Deníku N podnikatele spojeného s výrobou radarů, kterého viní z ohrožení bezpečnosti.
Předseda Pirátů Zdeněk Hřib to pojmenoval přesně: je to „diplomacie rukojmích” — když Západ chytí čínského špiona, Čína sebere náhodného občana té země jako páku.
Okamura svou návštěvou přesně v té chvíli tenhle postup legitimizuje.
A tady se dostávám k jádru, které mě znepokojuje nejvíc.
Čína si našeho střídání kurzu všímá — a podle toho se chová.
Česká politika se kýve od Havlových lidských práv k Zemanovu podbízení, pak k Tchaj-wanu za minulé vlády, teď zpátky k Pekingu za Okamury.
Pro velmoc, která plánuje v desetiletích, je taková země nečitelný partner.
A nečitelnému partnerovi se neustupuje — jen se využije.
Čína Okamurovi dala úsměvy, fotku u Velké zdi a mlhavé sliby o turistech, a mezitím sankcionovala Tatru a drží českého občana.
Přesně tak se chová někdo, kdo tě nebere jako rovného.
Kdo mění směr s každými volbami, nedostane od Pekingu respekt, ale despekt.
Nejlepší odpověď na celou tuhle logiku dal ostatně předseda Senátu Miloš Vystrčil.
Připomněl, že tchajwanské investice v Česku patří k nejvýznamnějším asijským investicím vůbec — a že není důvod volit mezi Tchaj-wanem a Čínou.
To je klíčové.
Zatímco Čína osm let jen slibovala a nic reálného nepřišlo, Tchaj-wan už v Česku skutečně investuje do technologií a výroby.
Okamura se odvrací od partnera, který dává, kvůli partnerovi, který jen slibuje.
A že tahle jednostranná vstřícnost špatně končí, není teorie.
Stačí se podívat, kam došly země, které po téhle cestě zašly dál.
Řecko během krize prodalo většinu svého největšího přístavu Pireus čínskému gigantu COSCO — dnes ovládá kolem 67 procent.
Maďarsko pustilo Huawei tak hluboko ke své infrastruktuře, že je označováno za „trojského koně Číny v Evropě”, a obě země pak opakovaně blokovaly společné postoje EU vůči Pekingu.
A nejtvrdší příklad je Černá Hora: vzala si od čínské banky úvěr skoro miliardu dolarů na horskou dálnici, jediný projekt vyhnal její dluh přes sto procent HDP, a ve smlouvě — do níž nahlédly Financial Times i americká NPR — byla klauzule, že při nesplácení může Čína zabavit černohorskou půdu.
Zemi nakonec z pasti vysekaly až americké a evropské banky.
Nechávám na vás, jak to poskládáte.
Nejde o to, že by Česko nemělo s Čínou obchodovat — velký trh se nedá ignorovat.
Jde o to, s jakou páteří.
Pragmatismus neznamená přijet, usmívat se, dobrovolně slíbit odvrácení od Tchaj-wanu, nechat si sankcionovat vlastní firmu a mlčet o zadrženém občanovi.
To není pragmatismus.
To je slabost vydávaná za pragmatismus — a přesně takovou slabost Peking vidí a využívá.
Připomíná mi to Miloše Zemana, který jezdil do Číny s vidinou 230 miliard investic.
Uskutečnilo se z nich skoro nic, zbyla fotka a prázdné ruce.
Okamura jako by nastoupil do stejného vlaku.
Kdo nezná minulost, opakuje ji.
Posuďte sami, jestli tohle je ta „lepší a suverénnější diplomacie”, která nám byla slíbena.
Zajímalo by mě, jak to vidíte vy.