David Václavík
Opravdu jsem se už nechtěl po všech těch nesmyslech, lžích a populistických hloupostech jakkoli vyjadřovat k chystanému sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně.
Po posledních vyjádřeních Miloše Zemana a Andreje Babiše ale musím.
Podbízivá nenávist se totiž zase jednou prodává jako vlastenectví.
V téhle souvislosti musím myslet na jednu ženu.
Jednou z osobností, které mě v životě hluboce ovlivnily, byla Marta Kottová.
Neuvěřitelná žena, která prošla několika koncentračními tábory — od Terezína až po Osvětim.
Žena, která se rozhodla předávat mladým lidem své svědectví, aby se to, co prožila, už nikdy neopakovalo.
Měl jsem to štěstí, že jsem s ní mohl strávit hodně času.
Z mnoha jejích příběhů mi v hlavě nejsilněji utkvěl jeden.
Odehrál se krátce po jejím návratu domů do Prahy.
Z celé rodiny přežila jen ona a její starší bratr.
Pár dní po návratu narazila Marta v centru Prahy na dav lidí, kteří lynčovali pražské Němce.
Házeli po nich, co jim přišlo pod ruku, plivali na ně, tloukli je holemi.
Marta, plná pochopitelné bolesti a vzteku, se k davu přidala.
Když chtěla po jednom z nich také něco hodit, zahlédl ji její bratr, který šel náhodou kolem.
Vytáhl ji z běsnícího davu a — jak sama později říkávala — vrazil jí dvě pořádné facky.
A pak jí řekl slova, která by se měla tesat:
„Víš, za co to máš?
Za to, že se sama chováš jako nacisti.
Chceš tlouct člověka, o kterém vůbec nic nevíš, jenom proto, že mluví německy.“
Ten příběh jsem od ní slyšel mnohokrát. A skoro vždycky k němu dodávala:
„Nacisti nám všem strašně ublížili.
Ale to neznamená, že se na dnešní Němce budu dívat skrz prsty.
Oni za blbost svých dědů nemůžou.
Naopak mám někdy pocit, že si mnohem víc než mnozí ‚slušní Češi‘ uvědomují, co se stalo, a snaží se dělat všechno proto, aby se to neopakovalo.“
Právě proto je mi dnes stydno, když slyším všechny ty samozvané „slušné Čechy“, kteří s takovou vášní znovu rozdmýchávají nenávist.
Kteří poštvávají proti sobě lidi, kteří si vzájemně nic neudělali — a ani si nic udělat nechtějí.
V takových chvílích si vzpomenu na Martu Kottovou.
Na její život, její bolest, její odvahu i její schopnost nezaměnit spravedlnost za pomstu a paměť za nenávist.
A v duchu se jí omlouvám.
Třeba to i ti dnešní hlasatelé jednoduchých pravd jednou pochopí. 🕊️