Erik Tabery
Pohled do zákulisí prezidentské debaty na Pohodě.
Ještě na místě se mě několik lidí ptalo, jak taková debata vzniká, tak tady vám to v krátkosti popíšu.
Festival Pohoda je srdeční projekt.
Poprvé jsem tam byl před deseti lety a zaujalo mě, jak otevřené, milé společenství lidí to je.
Nemám úplně rád davy lidí, ale tady kombinace místa a skvělé organizace působí přívětivě i na lidi, jako jsem já.
Napadlo nás proto, že bychom mohli udělat s Pohodou něco společného.
Potkali jsme se s Michalem Kaščákem a jeho lidmi, kde jsem vznesl nápad na prezidentskou debatu.
Ta má tradici, kdysi už tu byl Václava Havel, pak sem jezdi pravidelně Andrej Kiska i Zuzana Čaputová.
S novým prezidentem se to přerušilo.
A mě napadlo, že když Pohoda slaví třicet let, jestli při té příležitosti neuspořádat debatu s prezidentem Petrem Pavlem a bývalou prezidentkou Zuzanou Čaputovou.
Mišovi se nápad líbil, teď ta těžší část, organizační.
Oslovil jsem nejdříve Zuzanu Čaputovou, která souhlasila a při jedné společné akci naznačila českému prezidentovi, o jaký festival jde.
Zaujalo ho to a už se řešilo jen to, jestli to časově vyjde.
Co je skvělé, že z Pohody nikdo neřešil, o čem chci vést debatu.
Nedávali mi instrukce, že by bylo lepší se něčemu vyhnout, protože jsou momentálně pod obřím politickým tlakem.
Žádné podmínky nebyly ani od Petra Pavla a Zuzany Čaputové.
Všechny otázky stály na mně.
Pohodě jsem pouze řekl, že to budu směřovat výhradně k tématům, které jsou spojené s oběma společnostmi.
Musíte si to zúžit, protože témat je milion a jakmile jedno otevřete, musíte u něj chvíli zůstat.
Máte tak prostor pro tři čtyři okruhy maximálně, aby z toho nebyl dotazník.
Máte přitom jenom hodinu na debatu, protože na festivalu akce na sebe navazují.
Nesměl jsem přetahovat.
Oběma mým hostům jsem poslal dopředu tematické okruhy.
Nepadlo, že něco nechtějí nebo naopak chtějí, aby tam bylo.
S jednou obecnější výjimkou, kterou tady také zmíním, protože mi přijde důležitá.
Prezidentské debaty jsou vždy trochu jiné, než všechny ostatní diskuse.
Když máte dvě hlavy státu (byť jedna je bývalá), je to ještě odlišnější.
Diskuse na festivalu je pak také speciální žánr.
Tady se neočekává detailní rozbor politické scény, je to spíše prostor k zamyšlení.
Ale hlavně víte, že Petr Pavel i Zuzana Čaputová ctí své role.
Takže vám dopředu naznačí, že nebudou pitvat své „konkurenty“, protože tady na to není místo.
Všimněte si, jak v té debatě Petr Pavel mluví vlastně vstřícně o Andreji Babišovi a voličích SPD.
V obecnějších tématech říká své hodnotové postoje jasně, ale hlavy státu na zahraničních návštěvách (byť neformálních) neútočí na domácí politiky.
A přijde mi tato strategie správná.
Stejně tak že nekomentuje slovenské dění.
I já, jako moderátor, novinář, jsem na Slovensku jako host.
Snažím se ve výstupech opatrně našlapovat, abych nedával nevyžádané rady.
Nebrání mi to mít silný názor a psát komentáře o slovenské politice, protože jsme všichni součástí Evropy a jedna země ovlivňuje druhou.
Vyžaduje to ale pečlivé sledování tamního dění.
Cíleně často zmiňuji pozitivní stránky Slovenska a není jich málo.
Snažím se i v Česku ukazovat pestřejší obraz země.
Jsou nicméně témata, která považuji za zásadní a zvedám je skoro vždy.
Rozhodně mezi ně patří otázka žen ve veřejném prostoru.
Byl to ostatně nejdůležitější impuls ke vzniku knižního rozhovoru se Zuzanou Čaputovou Neztratit se sama sobě.
Proto jsem i na Pohodě otevřel tohle téma.
Týká se i Česka, byť na Slovensku mi toto přijde drsnější.
Takže jsem zmínil konkrétní novinářky a co zažívají.
Je pro mě podstatné, aby věděly, že ostatním není jejich osud lhostejný.
Ani jedna hlava státu neměla speciální požadavky.
Petr Pavel přijel téměř bez týmu, oba se procházeli po festivalu, navštívili stánky nevládních organizací a ty, které podporují Ukrajinu.
Nedlouho po debatě jel prezident domů a my jsme šli se Zuzanou Čaputovou podepisovat knihu.
Neskutečné, dvě hodiny jsme podepisovali, lidé čekali i na slunci.
Velký vděk za tu trpělivost.
Na závěr ještě obecnější postřeh k Pohodě.
Některá vyjádření slovenských vládních politiků na adresu festivalu jsou tak moc za hranou, že kdekoli jinde by jim to neprošlo.
U nich je to norma.
Pohodu vykreslují téměř jako sraz válečných štváčů, kteří chystají převrat.
Pro ty, kteří tam nikdy nebyli, tak tady nabízím svou zkušenost: je to několik dní čisté radosti.
Přesně jak v zákulisí řekl český prezident: Tenhle festival nemůže mít lepší jméno.
Pohoda je dominantně o hudbě, ale protože ji zakládali svobodomyslní lidé, tak si uvědomují, že kultura nemůže fungovat bez otevřenosti, ochrany lidských práv a pateticky řečeno - míru.
Proto tu vždy dostávaly prostor stánky nevládních organizací a probíhají diskuse.
Po vypuknutí ruské války proti Ukrajině logicky přibylo i téma ukrajinské.
To bych řekl, že vlastně ani není politika, je to otázka mravní.
Vůbec nepochybuji o tom, že jednou se bude o této podpoře napadené země vyprávět se stejnou úctou, s jakou se vypráví i akcích podporujících antifašisty a antinacisty v první polovině 20. století.
Na Pohodě se můžete klidně vyhnout debatám a poslouchat hudbu.
Hodně lidí to tak dělá.
Fakt, že tisíce lidí čekají hodiny na to, aby se dostaly do stanu na politickou debatu, je ale přece úžasné.
Pořád se mluví o tom, že se lidé mají zajímat o dění kolem sebe, tady to tak je.
Na Pohodě jsem si opět uvědomil, jak si vážím toho, že mohu být hostující součást slovenského příběhu - ať už prostřednictvím knihy, debat Ako zachránit demokraciu, Pohody.
Mám rád slovenskou kulturu, média, krajinu, Bratislavu.
Je mojí součástí.
Největší lichotku mi zřejmě vystavil Maroš Leško, který mi položil ruku na rameno a řekl: Erik, veď ty už si jeden z nás 😁
Pohoda slaví třicet let.
Tak všechno nejlepší. Je to malý zázrak ve střední Evropě.