Stanislava Gabriel Waldštejn
To, co dnes předkládala v diskusi Schillerová a v Poslanecké sněmovně Okamura kolem sudetoněmeckého setkání, není ochrana historie ani úcta k obětem války.
Je to politika postavená na strachu, emocích a záměrném rozdělování společnosti.
Pokud někdo tvrdí, že je s minulostí smířený, ale zároveň odmítá samotné setkání lidí a dialog po 81 letech od konce války, pak to nepůsobí jako smíření.
Je to ukázková potlačená zloba, která se znovu vytahuje ve chvíli, kdy se to politicky hodí.
Právě tady je vidět psychologie nenávisti v praxi.
Strach a historické křivdy jsou totiž velmi silný nástroj manipulace.
Když politik opakovaně vytváří pocit ohrožení, část lidí začne reagovat emocemi místo rozumu.
A přesně na tom stojí politika Okamury, hledání nepřítele, vyvolávání obav a neustálé rozdělování společnosti.
Výroky Schillerové působí převzatým stejným slovníkem i stylu práce s emocemi.
Přitom ještě nedávno Babiš bez problémů pózoval na akcích v Německu, v bavorských krojích a mluvil o partnerství a evropské spolupráci.
Najednou je ale vše jinak, protože se blíží volby a část společnosti slyší na strach lépe než na rozumnou debatu.
Je ostudné, že se z tématu smíření stává politická zbraň.
A ještě smutnější je, že 81 let po válce tito a spol. politici znovu otevírají staré rány místo toho, aby společnost edukovali.
Historie přece nemá sloužit k rozdmychávání nenávisti, ale k tomu, aby se podobné chyby už nikdy neopakovaly.
Psychologie davu funguje jednoduše, neboli čím více frustrace, nejistoty a strachu lidé cítí, tím snadněji uvěří jednoduchému viníkovi.
Proto jsou podobná témata pro populisty tak lákavá.
Nenabízejí řešení současných problémů, ale emoce.
A emoce jsou v politice nejsilnější zbraní.
Skutečně smířený člověk nepotřebuje hledat nepřítele v minulosti.
Nepotřebuje živit staré křivdy ani vytvářet nové.
Smíření se pozná podle schopnosti vést dialog, ne podle hlasitého odmítání a agresivních výroků.
A samotné skutečné smíření ani v této diskuzi Schillerová neprokázala…