Tomáš Dvořák
HLAVNĚ SE NAD NIKOHO NEPOVYŠOVAT!
Prakticky pokaždé, když začnu mluvit o nebezpečí dezinformací, objeví se v diskusi někdo, kdo mi vysvětlí, že skutečný problém je vlastně úplně někde jinde: Že lidé nevěří nesmyslům proto, že jim je někdo celé roky systematicky cpe do hlavy, ale protože se k nim „moje strana“ (ať už je to kdokoliv) chovala povýšeně.
Že za rozvrat veřejné diskuse nemůžou politici, co vědomě šíří lži pro svůj politický kapitál, sociální i klasická média vydělávající na strachu a vzteku ani ze zahraničí organizované dezinformační struktury.
Můžeme si za to prý sami, protože jsme se málo zajímali o problémy obyčejných lidí, používali jsme příliš složitá slova a občas jsme někomu dali moc ostře najevo, že tvrzení o čipech ve vakcínách je naprostá pitomost.
Ano.
Povýšenost existuje.
Politici často ignorují skutečné problémy.
Část lidí žije skutečně v bublině.
Někteří lidé tak mají oprávněný pocit, že je nikdo neposlouchá.
A je faktem i to, že vláda pravidelně řeší následky vlastní neschopnosti tím, že občanům vysvětlí, že problém je hlavně v nich.
To všechno je pravda.
Ale upozorňování na existenci dezinformací nic z toho nepopírá.
Přesto se tenhle primitivní trik v jakékoliv debatě opakuje pořád dokola.
Řeknete, že významná část populace má své politické postoje postavené na falešném obrazu světa, který je jim cíleně vytvářen, a někdo vám na to okamžitě odpoví, že se teda asi musíme víc zajímat o jejich problémy.
Jako kdyby se ty dvě věci navzájem vylučovaly!
Jako kdyby člověk nemohl současně vidět rostoucí ceny bydlení, stagnující mzdy, rozpadající se pohraniční regiony, čím dál hůře dostupnou zdravotní péči a oprávněný strach z budoucnosti - a zároveň si všimnout, že někdo ten strach cíleně přetavuje v nenávist pomocí vyslovených lží.
Jako kdyby mít empatii znamenalo povinnost předstírat, že lež je legitimní politický názor.
Když někdo věří, že Evropská unie zakazuje lidem topit dřevem, že Ukrajinci dostávají v obchodech všechno zadarmo nebo že válku na Ukrajině ve skutečnosti rozpoutalo NATO, není to „jiný pohled na svět“.
Je to jiný soubor údajných "skutečností", který nemá s realitou moc společného.
A nad falešnými skutečnostmi nejde vést normální politickou diskusi.
Můžeme se pohádat o výši daní, o podobu sociálního systému, o tom, jak nastavit pravidla migraci, nebo i o rozsah pomoci Ukrajině.
O tom všem se dá diskutovat, když se alespoň přibližně pohybujeme ve stejné realitě.
Ale potenciálně až třetina národa s námi realitu nesdílí a nemůžete s nimi vést debatu na jakékoliv politické nebo společenské téma, aniž by během pěti minut nezazněla vyslovená dezinformace.
A trochu hořká ironie je to, že lidi, co neustále varují před povýšeností, bývají k obětem dezinformací ve skutečnosti mimořádně blahosklonní.
Zacházejí s nimi jako s nesvéprávnými dětmi, kterým se nesmí říct, že se mýlí, protože by je to mohlo rozrušit.
Jejich názory se nesmějí hodnotit, jejich tvrzení se nesmějí označit za lživá a jejich rozhodnutí jsou samozřejmě vždycky vinou někoho jiného: "Elit", vlády, novinářů, pražáků, liberálů nebo kohokoliv dalšího, kdo je údajně dostatečně nerespektoval.
Ale ti, co jim lžou, a ti, co je jim soustavně lháno, žádnou odpovědnost nenesou.
To ne.
Samozřejmě, že máme mluvit o skutečných problémech, řešit je a samozřejmě, že nikomu nepomůže, když jeho strach nebo existenční potíže zesměšníme.
Ale řešit příčiny společenské frustrace a bránit se dezinformacím nejsou dva konkurenční politické programy, naopak!
Je to jedna a tatáž práce.
Protože člověk, který se bojí o budoucnost, potřebuje nějakou jistotu, pomoc nebo podporu.
A ne si denně číst ve feedu, že za jeho problémy můžou Ukrajinci, LGBT komunita nebo Brusel.
Jenomže dezinformátoři nechtějí, abychom řešili reálné problémy, protože potom by extremistické proudy přišly o svoje hlavní témata.
A tak denně pracují na tom, abychom je neřešili.
Tak sorry, že jsem tak moc povýšený, že chci řešit skutečné problémy, když se můžeme místo toho bavit o tom, jestli očkování náhodou nezpůsobuje chlupatění prsou, nebo nevím co.
Polepším se, fakt.