Pavel Korec
Přestaňme se na vládu dívat jako na politiky.
Proč?
Tento text je pokusem popsat zásadní změnu, která změnila politiku v něco jiného.
Pokud nezměníme svůj pohled, nemůžeme uspět, protože tohle jsme při vší hrůze nezažili ani za totality.
Hodně se bavíme o tom, čemu věří voliči.
Ale čemu věří lidé v téhle vládě?
To je podstatné: Antisystémoví, oligarchičtí a autoritářsky orientovaní politici nevěří, že se moc snáz udržuje ucházející správou země.
Věří opaku.
Věří, že čím je společnost rozvrácenější, chudší, rozzlobenější, zmatenější, a s nefungujícími institucemi, tím snáze se ovládá.
Nejde jen o omyly, chaos nebo neschopnost.
Jde o politiku, která se naučila těžit ze škody kterou sama způsobuje.
Těžit z bolesti a nedůvěry.
Těžit z toho, že lidé zapomínají na dobrou správu věcí veřejných, ale pamatují si křivdu, strach, závist a pomluvu.
Napsal jsem, že ani za totality.
Ne úplně, protože vědomé poškození lidí, státu a společnosti bylo přítomno a zneužíváno (např. krutá měnová reforma), ale ne jako hlavní ideologie.
Komunisti se později báli neuspokojit očekávané symbolické potřeby (pomeranče a čočka na Vánoce ).
Stát ideologizovali, ale neničili ho.
Demokratická vláda se musí bát selhání státu.
Autoritářsko-oligarchická politika se učí, že ze selhání může sama prosperovat.
Snyder pro tento typ politiky používá pojem sadopopulismus.
Nejde o obyčejný populismus, v němž vůdce aspoň předstírá, že vezme něco elitám a dá to lidem.
Snyder popisuje politiku, v níž lidé nedostanou nic než další bolest: moc nepřenáší bohatství od elit k lidem, ale naopak od lidí k již existujícím elitám, a přitom voliče přesvědčuje, že jejich utrpení je přijatelné, pokud „ti druzí“ trpí víc.
V jiném rozhovoru Snyder říká ještě přímočařeji: bolest je v sadopopulismu politický zdroj; vláda neřeší problémy lidí, ale vysvětluje jim, koho za ně mají nenávidět.
Myslím, že všechna bolest, chudoba, nespravedlnost, nejistota, strach se ukládá do společnosti jako do kontejneru.
Vytváří zde napětí, úzkost, deprese a energie tekutého hněvu.
A přichází fašista, nebo sadopopulista a ví, jak tuto energii zneužít.
Politika už nemusí zemi zlepšovat.
Stačí jí vyrábět příběh, proč se lidem vede špatně a kdo za to může.
A ve zhoršení je obrovský marketingový potenciál.
Vědomí kauzality (kdo za to je odpovědný) zaniká v chaosu.
Myslím, že tohle je přesně to, čemu české mafiánské a oligarchické elity spolu s některými politiky demokratických stran, věří.
Je to cynické jádro ideologie těchto elit.
Naučily se uvědomovat si energii destrukce.
Politologie tento stav popisuje.
Popisuje i postdemokratickou společnost.
Nebylo však tak snadné pominout zkušenost, že pokud někomu ubližuji, nemohou od něj očekávat podporu.
Rusko bylo jako důkaz přeci jen odlišné.
Důkaz přinesl až Trump a v českém prostředí si to (podobně jako Trump) vyzkoušel Babiš sám.
Babišovo selhání v pandemii mělo reálné zbytečně mrtvé, reálné rozvrácené vzdělávání, reálné zmatené rodiny, zbytečné utrpení.
Nešlo o „komunikační chyby“, ale o desetitisíce lidských životů.
A politický výsledek?
Žádný.
Státní zastupitelství na tom neshledalo ani trestní odpovědnost ani v rovině nedbalostního zavinění.
Později iROZHLAS citoval závěr státní zástupkyně, že trestní řízení nelze zahájit jen na základě přesvědčení, že opatření měla být dřívější nebo razantnější, protože jde o politická rozhodnutí.
Politicky také nic v poměru k rozsahu katastrofy.
Mrtví zůstali mrtví.
Demokratická opozice ze strachu, že by snad politici měli nést nějakou odpovědnost, odmítla toto téma řešit.
Pochopte: politika je jediné místo, kde lidé nenesou za svá rozhodnutí odpovědnost.
Respektive ta měla být opět politická.
To ovšem nefunguje v momentu, kdy ji lze snadno vypnout.
Zrodilo se tedy poučení, že: vláda nemusí být odpovědná za následky, pokud dokáže ovládnout výklad či dopad následků.
Pokud má reklamu, lhaní, sociální sítě, média, psychologické operace, permanentní kampaň a dost peněz, může i masivní selhání přepsat na cizí vinu.
Vina se nevyšetřuje ani právně, ani morálně.
Vina se přesměruje.
A Paměť se nepěstuje, ale přehluší.
Tím se rozpadl starý demokratický předpoklad: že když vláda pracuje dobře, rostou jí preference, a když škodí, preference jí klesají.
Tento mechanismus přestal spolehlivě fungovat již dřív v té pozitivní rovině.
Lidé berou vše dobré jako samozřejmost.
Silnice stojí, nemocnice funguje, elektřina teče, školy učí, stát vyplácí důchody, hasiči přijedou, armáda chrání, soudy ještě soudí - a za týden si na to nikdo nevzpomene.
Stačí ale levná pomluva, lež, nálepka, zkratka typu „Fialova bída“ a celá paměť dobré správy se vymaže.
Stačí systematicky pěstovat závist a lidé přijdou o vděčnost.
Druhá polovina: Škody způsobené vládou lze neutralizovat.
Tím, že se převypráví.
Inflace? Může za to Brusel.
Rozvrácené veřejné finance? Mohou za to předchozí vlády.
Slabší instituce? Jsou to „nepřátelé lidu“.
Útok na média? „Vyvážení“.
Útok na soudy? „Progresivistická justice“.
Útok na bezpečnostní odolnost státu? „Úspory pro lidi“.
Zanedbaná příprava na krize? „Nikdo to nemohl čekat“.
A mrtví?
Mrtví nemluví.
Za ně by měli mluvit živí.
Jenže zahlcená společnost se po nich ani neohlédne.
Mrtví za Covid nejsou položka v politické statistice.
Jsou to lidé, po nichž zůstaly rodiny, prázdná místa a odpovědnost.
Jestliže se po takové zkušenosti politicky téměř nic nestane, je to zpráva pro všechny budoucí cyniky: lze selhat v masovém měřítku a přežít.
Lze rozhodovat tak špatně, chaoticky nebo sobecky, že to stojí lidské životy - a potom zaplatit kampaň, změnit téma, vyrobit nepřítele a pokračovat.
Snyderovo „bolest je zdroj“ zde dostává českou podobu.
Bolest nemusí být napravena.
Stačí si ji jakoby přivlastnit, přepsat a použít.
Sadopopulista nepotřebuje občanům pomoci.
Potřebuje, aby jejich bolest neměla správnou adresu.
Aby nešla za ním.
Aby se obrátila proti někomu jinému.
A tím se politika řízené degradace liší od obyčejné špatné vlády.
Špatná vláda selhává a bojí se následků.
Politika řízené degradace se z následků svých zlých rozhodnutí učí čerpat moc.
Zjišťuje, že slabá společnost je ovladatelnější než společnost silná.
Že rozzlobený člověk nehledá institucionální řešení, ale viníka.
Že chudší člověk je závislejší.
Že člověk zahlcený lží nemá energii na kontrolu moci.
Že lidé bez důvěry ve stát se neobracejí k demokracii, ale k silnému vlastníkovi moci.
Proto tato politika útočí a bude útočit stále víc na instituce, které vytvářejí samostatného občana: školy, veřejnoprávní média, vědu, soudy, nezávislou správu, bezpečnostní aparát, krizovou připravenost, občanskou společnost.
Ne proto, že by nepotřebovaly reformu a vyšší efektivitu.
Ale proto, že brání vykradení a privatizaci státu.
Snyder v On Tyranny staví obranu institucí mezi základní lekce odporu vůči tyranii: instituce se samy neubrání, potřebují občanskou loajalitu, dokud existují.
Právě proto jsou pro autoritářsko-oligarchickou politiku tak nepohodlné.
Instituce zpomalují svévoli.
Vyžadují pravidla.
Uchovávají paměť.
Překládají bolest do odpovědné reakce.
A to je přesně to, co politika řízené degradace nemůže potřebovat.
Když instituce přestanou fungovat, roste nedůvěra ke státu, frustrace a nespokojenost.
Čím víc, tím hůř.
A instituce tím víc ztrácejí oporu občanů.
Již nejde jen o korupci.
Korupce bere něco ze státu.
Únos státu mění stát tak, aby brát bylo normální.
Politika řízené degradace jde ještě dál: oslabuje stát tak, aby se lidé přestali bránit, přestali očekávat odpovědnost a přijali jako normální, že moc patří těm, kdo si ji umějí koupit, obsadit, přepsat a mediálně obhájit.
Je oprávněné mluvit o mafiánské logice, ne jako o nálepce, ale jako o cynickém sebe posilujícím mocenském vzorci.
Mafie se neptá, co prospívá celku.
Ptá se, co upevňuje její kontrolu.
Nepotřebuje důvěru všech.
Potřebuje loajalitu svých, strach ostatních a přesvědčení většiny, že odpor nemá cenu.
Rozdělenou společnost.
Stát se v této logice nemá spravovat.
Má se dobyt a pak vlastnit.
Stručně: Politika řízené degradace je autoritářsko-oligarchická strategie, která zhoršování stavu společnosti nepovažuje za hranici své moci, ale za jeden z jejích zdrojů.
Bolest lidí se neřeší; přesměrovává se.
Odpovědnost se nepřijímá; přepisuje se.
Instituce se neopravují; oslabují se.
Paměť se nepěstuje; zahlcuje se reklamou, lží a sociálními sítěmi.
Čím slabší stát, tím silnější vlastník moci.
Čím větší chaos, tím snazší mobilizace a přesměrování hněvu.
Čím menší důvěra ve společné instituce, tím větší prostor pro peníze, loajalitu a strach.
To je zásadní posun oproti běžné demokratické politice.
Demokratická vláda se má bát vlastního selhání.
Autoritářsko-oligarchická vláda zjišťuje, že selhání je politický potenciál.
Pokud chceme ubránit a zachovat stát, maximum z něho, musíme se přestat dívat na vládu jako na politiky, kteří se nám chtějí zalíbit.
To je pro ně jen maskirovka, snaha vyvažovat a posouvat.
Mají docela jiné cíle.