Pavel Korec
Napsal jsem pro utříbení myšlenek něco docela samozřejmého a přece ne banálního:
Prezident nezavdal příčinu k tomu, aby byl politickým nepřítelem vlády.
Tato role více než jakákoli jiná nutí člověka k politické zdrženlivosti.
Prezident musí často jednat jinak, než by jednal jako volič.
A myslím, že právě to jsem u něho viděl.
Viděl jsem také, že za to sklidil kritiku i od odpůrců Andreje Babiše.
Osobně jsem na základě svého pozorování přesvědčen, že se v politickém smyslu snažil držet prezidentské role.
Jiná věc je ovšem prezidentův postoj právní.
Ten nesmí záviset na politických sympatiích ani antipatiích.
U majetkových a finančních deliktů se neřeší stranická příslušnost.
Právo má platit pro všechny stejně.
Prezident v takové situaci nemá povinnost ustoupit politickému tlaku.
Má povinnost chránit ústavní rámec.
Roli svého nepřítele přidělili prezidentovi vládní politici sami.
Jsou nespravedliví, když ho obviňují z něčeho, co patří k povinnosti prezidentského úřadu.
Právní otázku přerámovávají jako politický konflikt.
Tím se vyhýbají podstatě věci.
Ve skutečnosti jejich nepřítelem není prezident.
Jejich skutečným nepřítelem je Ústava České republiky, nezávislé soudy a právní stát.
Právě tyto instituce jim připomínají jejich limity, jejich minulost, jejich odložené tresty i hranice, za které už moc nesmí.
Právě právní stát brání tomu, aby se politická moc stala nástrojem nepoctivého sebeobohacování.
V devadesátých letech se u nás usídlila praxe obcházení zákona s poukazem na jazykově přesné znění.
Přesné znění paragrafů se mnohokrát stalo nástrojem kličkování, průtahů a účelových výkladů.
A nyní se najednou ti samí lidé ke znění ústavy neznají.
Tam, kde ústava předpokládá součinnost prezidenta a vlády, tvrdí, že všechno závisí jen na nich.
Kde je podmínkou dohoda, předstírají jednostranné právo.
Namísto právní analýzy nasazují emoce, tlak a lži.
A tím se dostáváme k otázce dialogu.
Dialog lze vést jen tehdy, když si připustíte, že se můžete v něčem mýlit.
Že dáte prostor i druhé straně, i když s ní nesouhlasíte.
Že jste ochotni alespoň na chvíli vyzkoušet i opačný výklad, než je ten váš.
To ale vládní tábor nedělá.
Nechce dialog.
Chce uznání.
Chce, abyste jeho výklad přijali jako jediný správný, zatímco on sám odmítá byť jen připustit možnost, že by se mohl mýlit.
To není dialog.
To je nátlak převlečený za debatu.
A nikam to nevede.
Protože právní stát nestojí na tom, kdo hlasitěji křičí, kdo se cítí uraženější nebo kdo si umí lépe přivlastnit slovo demokracie.
Stojí na pravidlech, která platí i tehdy, když se právě nehodí vládě, nebo prezidentovi.