Jiri Lobkowicz
Prezident Pavel otevřel správnou otázku. Odpověď ale není „zavírejme nemocnice“
Prezident Petr Pavel řekl o českém zdravotnictví něco, co se v této zemi říká nerado.
Do systému posíláme stále více peněz, ale pacient tomu odpovídající zlepšení ne vždy cítí.
Máme podle něj příliš mnoho nemocnic vzhledem k počtu obyvatel a rozloze země, špatný poměr mezi akutní a následnou péčí a nedostatečně využíváme část drahé zdravotnické techniky.
Samozřejmě se z toho během několika hodin stalo: Pavel chce rušit nemocnice.
Jenže tak jednoduché to není.
Prezident otevřel legitimní a potřebnou otázku.
Pokud ji chceme brát vážně, nestačí být pro Pavla nebo proti Pavlovi.
Musíme se podívat, jak české zdravotnictví skutečně vypadá.
A tam začíná mnohem zajímavější příběh.
Česká republika má v mezinárodním srovnání skutečně vysoký počet nemocničních lůžek.
Podle OECD jde zhruba o 6,4 lůžka na tisíc obyvatel, zatímco průměr OECD je kolem 4,2.
To je významný rozdíl.
Jenže z tohoto čísla ještě neplyne, že máme příliš mnoho nemocnic.
A už vůbec z něj neplyne, že bychom je měli začít zavírat.
Problém českého zdravotnictví je podle mého názoru někde jinde: nemáme nutně příliš mnoho zdravotnictví.
Máme ho špatně uspořádané.
Na jedné straně máme rozsáhlou síť akutní nemocniční péče, na druhé straně stárne populace a stále více budeme potřebovat následnou a dlouhodobou péči, geriatrii, rehabilitaci, domácí péči a paliativní medicínu.
To je zásadní změna, před kterou stojíme.
Nemocnice postavená pro potřeby společnosti před čtyřiceti lety nemusí poskytovat stejné služby v roce 2040.
To ale neznamená, že ji máme zrušit.
Znamená to, že musíme přemýšlet, k čemu ji budeme potřebovat.
Nemocnici nemusíme zavřít. Můžeme změnit její poslání.
To je podle mě podstata celé debaty.
Malá regionální nemocnice nemusí poskytovat každý specializovaný výkon, aby byla pro svůj region nepostradatelná.
Může mít urgentní příjem, internu, diagnostiku, ambulance, rehabilitaci, následnou nebo dlouhodobou péči.
Některé složité zákroky je naopak rozumné soustředit tam, kde je provádějí často, kde jsou specialisté a kde existuje potřebné technické a personální zázemí.
V medicíně totiž neplatí, že nejbližší péče je automaticky nejlepší péče.
U řady složitých výkonů je zkušenost týmu, který je provádí opakovaně, otázkou kvality a někdy i přežití pacienta.
To není argument proti regionálním nemocnicím.
Je to argument pro rozumné rozdělení práce mezi nimi.
A potom je tu magnetická rezonance
Pavel použil jako příklad drahou zdravotnickou techniku.
Mluvil konkrétně o magnetické rezonanci a položil jednoduchou otázku: jaký smysl má drahý přístroj, pokud je využíván jen několik hodin denně?
To je dobrá otázka.
Ale odpověď není tak jednoduchá jako samotná otázka.
Nestačí spočítat přístroje.
Musíme vědět, kde jsou, kolik hodin skutečně pracují, kolik vyšetření provedou, kolik výkonů pojišťovny nasmlouvají, zda je dost radiologů a dalšího personálu a především jak dlouho čeká pacient.
Pokud máme magnetickou rezonanci, která část dne stojí, zatímco pacienti čekají týdny na vyšetření, problém nemusí být v tom, že máme příliš mnoho přístrojů.
Problém může být v organizaci, personálu nebo způsobu úhrad.
A právě toto je rozdíl mezi skutečnou reformou a obyčejným škrtáním.
Česká republika není jen Praha
Tady bych byl vůči každému reformátorovi, včetně prezidenta, velmi opatrný.
Nemocnice není pouze položka v tabulce.
Pro člověka žijícího v Praze může znamenat cesta do jiné nemocnice dvacet minut.
Pro starého člověka někde na venkově může znamenat dalších čtyřicet kilometrů, neexistující veřejnou dopravu a rodinu, která za ním nebude schopna pravidelně jezdit.
A u akutních stavů může být vzdálenost ještě důležitější.
Proto nelze vzít průměr OECD, počet obyvatel České republiky, vydělit jej optimálním počtem nemocnic a nakreslit novou mapu.
Praha, jižní Čechy, Vysočina, severní Morava nebo pohraničí mají úplně jiné podmínky.
Reforma musí vznikat zdola, z mapy skutečných potřeb lidí.
Kolik pacientů dané oddělení léčí?
Jaké má výsledky?
Kolik má lékařů a sester?
Jaká je jeho spádová oblast?
Jaká je dojezdová doba k nejbližší alternativě?
Jak bude region vypadat za deset nebo dvacet let?
Bez těchto odpovědí je debata o počtu nemocnic bezcenná.
Největší problém možná nejsou peníze ani budovy
České zdravotnictví bude v příštích letech narážet na něco, co nelze vyřešit jednoduchým zvýšením rozpočtu.
Lidi.
Nemocnici můžeme opravit.
Magnetickou rezonanci můžeme koupit.
Nový pavilon můžeme postavit.
Zkušeného lékaře nebo zdravotní sestru ale nevytvoříme rozhodnutím vlády.
Pokud omezený počet specialistů rozptýlíme mezi příliš mnoho pracovišť, můžeme nakonec mít nemocnice, oddělení i přístroje, ale nebudeme mít dost lidí, kteří je dokážou skutečně provozovat.
A tady se podle mě dostáváme k podstatě Pavlova výroku.
Nejde o to mít méně zdravotnictví.
Jde o to dostat z lidí, peněz, nemocnic a techniky, které máme, více skutečné péče pro pacienta.
Pavel tedy otevřel správnou debatu
Nemusíme s každou jeho formulací souhlasit.
Já bych například neřekl jednoduše, že Česká republika má „příliš mnoho nemocnic“.
Takové tvrzení je bez znalosti regionální dostupnosti příliš hrubé.
Řekl bych něco jiného:
Máme příliš mnoho některých kapacit tam, kde je už nepotřebujeme v dnešním rozsahu, a příliš málo péče tam, kde ji budeme potřebovat stále více.
To je podstatný rozdíl.
Reforma českého zdravotnictví proto nemá začít seznamem nemocnic, které zavřeme.
Má začít mapou péče, kterou budou lidé v jednotlivých regionech potřebovat za deset, dvacet a třicet let.
A potom musíme mít politickou odvahu podle této mapy změnit celý systém.
Protože konečným měřítkem dobrého zdravotnictví není počet nemocnic, počet lůžek ani počet miliard, které do něj pošleme.
Je jím člověk, který potřebuje pomoc — a dostane správnou péči, na správném místě a včas.
R❤️21