Ondri Kolin
VELETOČ
✍️ Autor: Ondri Kolin
Prezident vrátil vládě zákon.
Poprvé téhle vládě — za celé čtyři roky Fialovi vrátil dva.
A víte, jak dlouho trvalo, než přišla odpověď?
Pár hodin.
Ministryně financí to na síti X pojmenovala jedním slovem: veletoč.
Ne „mýlí se v číslech”.
Ne „tady jsou naše protiargumenty”.
Veletoč.
Obrat, kotrmelec, převlékání kabátu.
Zastavte se u toho se mnou.
Protože tohle slovo je celý dnešní příběh.
O co v tom zákoně jde
Řeknu to tak, jak to je, bez úředničiny.
Ten zákon by vládě dovolil dvě věci.
Zaprvé půjčovat si volněji, deset let v kuse, od letoška do roku 2036.
A zadruhé — a to je vážnější — utrácet nad rámec schváleného rozpočtu, aniž by se musela ptát Sněmovny.
Rozhodl by o tom vládní poradní orgán.
Tedy vláda sama sobě.
A ještě jedna věc, u které mi tuhne úsměv.
Ministerstvo financí by mohlo sahat do peněz institucí, které ho mají hlídat — Ústavního soudu, ombudsmana, Nejvyššího kontrolního úřadu.
Kontrolovaný by dostal klíč od pokladny kontrolora.
Pavel řekl větu, kterou bych podepsal: konečný účet zaplatíme my všichni.
A nejvíc ti, kdo mají nejmíň.
Nemám vás strašit
Ať je to poctivé.
Nejsme na mizině.
Dlužíme kolem 43 procent toho, co Česko za rok vydělá — v Evropě jsme na tom líp než většina.
Kdo křičí, že stát bankrotuje, přehání a nevěřte mu.
Jenže nezávislá Národní rozpočtová rada — ne opozice, ne Hrad, prostě lidé, jejichž práce je hlídat čísla — varuje před něčím jiným.
Ne před tím, kde jsme dnes, ale kam míříme.
Pokud pojedeme takhle dál, dopracujeme se k dluhu, jaký v Evropě nemá nikdo.
Ani Řecko.
Takže nejde o to, že hoří.
Jde o to, že přikládáme — a někdo zrovna teď navrhuje odšroubovat pojistku.
„A co když přijde krize?”
To je ta otázka, kterou vláda pokládá jako obhajobu.
A zní rozumně.
Jen si vzpomeňme, jak to bylo doopravdy.
Přišel covid — Babišova vláda tenkrát upravila rozpočet a peníze našla.
Přišla energetická krize a povodně — Fialova vláda udělala totéž.
Ani jedna neměla schovaný žádný velký krizový fond.
A obě to zvládly.
Jak?
Přes Sněmovnu.
Když je zle, vláda přijde do parlamentu, vysvětlí to a poslanci to schválí.
Tak to chodilo vždycky a fungovalo to.
A přesně tohle ten nový zákon mění.
Ne kolik peněz na krizi máme — to zůstává stejné.
Ale kdo o nich rozhodne.
Dřív parlament.
Nově vláda sama.
To je celý ten rozdíl a stojí za to ho vidět.
A nejsem v tom sám
Aby to nevypadalo, že papouškuju prezidenta.
Ta rozpočtová rada, co jsem zmínil, řekla ještě jednu věc.
Že rozpočet na tenhle rok je vůbec poprvé v historii samostatného Česka takový, který porušuje vlastní zákonné limity už na papíře, dřív než se začne utrácet.
A že způsob, jakým vláda sáhla na peníze Ústavního soudu a dalších, narušuje dělbu moci.
Dva různí lidé, prezident a nezávislý úřad, ukázali na totéž místo.
Nezávisle na sobě.
To už není náhoda.
Zpátky k tomu slovu
Vláda mohla říct: prezident se plete, a tady je proč.
Byla by to normální hádka a nikdo by nemrkl.
Místo toho řekla „veletoč”.
A to není spor o zákon.
To je nálepka na člověka.
Neříká vám „on nemá pravdu”. Říká vám „nevěřte mu, je to obraceč kabátů”.
Tohle vám ukazuju celý týden.
Video, kde nešlo o hymnu, ale o dojem.
Graf, kde nešlo o číslo, ale o to, co u něj chybělo.
Soudce, kterého nešlo porazit argumentem, tak se měl odstranit.
A dnes prezident, kterého nešlo vyvrátit, tak se z něj udělá veletočník.
Pokaždé stejný trik.
Nevyvracej, co člověk řekl.
Zpochybni jeho, a lidi už si tu práci dodělají sami.
Co je veto
Ještě řeknu, co veto vlastně je, protože se z něj dělá skoro sprosté slovo.
Není to msta.
Není to schválnost.
Je to brzda.
Prezident zákon nezrušil — vrátil ho poslancům se vzkazem: rozmyslete si to ještě jednou, tohle je vážné.
Když ho schválí stojedna hlasy, projde.
Poslední slovo mají oni, ne on.
Veto nikomu nic nebere.
Jen řekne: počkej.
A u zákona, který mění půjčování na deset let dopředu a sahá na soud, je to „počkej” přesně na místě.
A ať je jasno — kdyby ten samý zákon přinesla Fialova vláda a Pavel ho vrátil, píšu tohle slovo od slova stejně.
Není to o tom, kdo zrovna vládne.
Je to o tom, že ty brzdy v ústavě nejsou pro ozdobu.
Jsou tam pro chvíle, kdy se rozhoduje o penězích, které budou splácet naše děti.
Nakonec
Sněmovna může prezidenta přehlasovat a bude to v pořádku.
To je její právo.
Ale je rozdíl mezi „přehlasujeme ho, protože si myslíme, že se mýlí” a „řekneme mu veletočník, aby ho nikdo neposlouchal”.
To první je demokracie.
To druhé je ten trik.
Takže až zas někdo někoho odbyde slovem — veletoč, kotrmelec, obrat — položte si tu otázku, které se ta nálepka bojí:
A co vlastně řekl?
Neměl náhodou pravdu?
Odpověď bývá důležitější než přezdívka.