Jiri Lobkowicz
RAKUŠAN CHCE VÉST OPOZICI. ALE MŮŽE STAN UNÉST OTÁZKY O VLASTNÍ MINULOSTI?
Volební úspěch přináší politickou sílu. Nepřináší však automaticky důvěryhodnost. A už vůbec ne právo zapomenout na vlastní minulost.
Senátní a komunální volby roku 2026 otevřely novou kapitolu české politiky.
Andrej Babiš označil výsledek svého hnutí ANO za katastrofální. A měl k tomu důvod. Z třinácti kandidátů, kteří postoupili do druhého kola senátních voleb, neuspěl ani jediný.
Naopak Starostové a nezávislí slaví výrazný úspěch. Získali deset senátorských mandátů ze čtrnácti kandidatur. ODS získala sedm mandátů a její společný klub s TOP 09 zůstává nejsilnější senátorskou frakcí.
Vít Rakušan však už vidí za hranici těchto voleb.
Na povolební tiskové konferenci oznámil, že STAN chce být hlavním vyzyvatelem hnutí ANO v příštích letech i v parlamentních volbách.
Jeho ambice jsou pochopitelné. V prostředí demokratické opozice, která hledá nové uspořádání, může volební úspěch STAN posílit jeho politické postavení.
Jenže právě zde začíná otázka, kterou nelze přejít vítěznou tiskovou konferencí.
Může Vít Rakušan usilovat o vedení demokratické opozice, aniž by se jeho hnutí nejprve důsledně vyrovnalo s vlastní problematickou minulostí?
STAN: PŘÍBĚH STAROSTŮ, NEBO TAKÉ ZÁKULISNÍ MOCI?
Starostové a nezávislí dlouhodobě budují obraz politického hnutí vyrůstajícího zdola. Z obcí, měst, komunální politiky a každodenní odpovědnosti starostů vůči občanům.
Tento obraz má své opodstatnění.
V České republice existují stovky schopných komunálních politiků, kteří svou práci vykonávají poctivě. A bylo by nespravedlivé přenášet selhání jednotlivců na všechny členy a voliče STAN.
Jenže historie tohoto hnutí má také druhou, mnohem méně průhlednou stránku.
Politické a podnikatelské kontakty, otázky financování, vztahy některých představitelů k zákulisním hráčům a především kauza Dozimetr ukazují, proč nestačí posuzovat STAN pouze podle jeho veřejného obrazu.
Jména Petr Gazdík, Stanislav Polčák, Petr Hlubuček a Michal Redl patří k důležitým kapitolám této historie. Jejich role a míra odpovědnosti se samozřejmě liší a nelze je všechny stavět na stejnou úroveň.
Podstatné však je, že se v okolí politických představitelů STAN objevily vazby, které vyvolávají závažné otázky o tom, jak se v hnutí vytvářel vliv a kdo se podílel na jeho politickém a finančním zázemí.
A tyto otázky nelze uzavřít pouhým konstatováním, že se hnutí personálně obměnilo.
DOZIMETR NEBYL JEN NEPŘÍJEMNOU EPIZODOU
Kauza Dozimetr se stala jedním z nejzávažnějších korupčních případů spojených s pražskou komunální politikou posledních let.
Vyšetřování odkrylo podezření na organizované ovlivňování veřejných zakázek a obsazování významných pozic v pražském dopravním podniku.
Zvlášť závažné jsou informace o politických kontaktech skupiny kolem podnikatele Michala Redla.
Podle informací zveřejněných z obžaloby se v roce 2018 uskutečnilo setkání v Itálii, jehož se účastnili mimo jiné Petr Gazdík, Stanislav Polčák, Jiří Pospíšil a Michal Redl. Policie toto setkání spojovala s podezřením na dohody o povolebním rozdělování vlivu v pražských městských společnostech.
Obžaloba rovněž obsahuje svědecké tvrzení o neoficiální finanční podpoře STAN ze strany lidí kolem Redla.
Je nutné zdůraznit, že tvrzení obžaloby a svědecké výpovědi nejsou automaticky pravomocným soudním zjištěním.
Přesto jde o natolik závažné skutečnosti, že si zaslouží veřejné a přesvědčivé vysvětlení.
Zvláště od politického hnutí, které chce vystupovat jako nositel nové politické kultury.
Vít Rakušan sám nebyl v této kauze obviněn. To je důležité respektovat.
Ale politická odpovědnost předsedy hnutí se neomezuje pouze na otázku, zda osobně porušil trestní zákon.
Předseda odpovídá také za politickou kulturu organizace, kterou vede, za její kontrolní mechanismy a za způsob, jakým se vypořádává s vlastními selháními.
A právě zde zůstává prostor pro nepříjemné otázky.
KDO STAN FINANCOVAL A KDO V NĚM SKUTEČNĚ ROZHODOVAL?
Tato otázka je podle mého názoru důležitější než samotná personální odpovědnost jednotlivých aktérů Dozimetru.
Jak se STAN během let proměnil z komunálního hnutí v celostátní politickou sílu?
Kdo financoval jeho rozvoj?
Jakou roli hrály podnikatelské skupiny, sponzoři a političtí prostředníci?
Existovaly neformální mocenské struktury, které měly na rozhodování hnutí větší vliv, než odpovídalo jejich veřejně známému postavení?
A pokud ano, jaké mechanismy dnes zaručují, že se podobné vztahy nemohou opakovat?
To nejsou otázky určené pouze STAN. Stejné otázky bychom měli klást ODS, ANO, TOP 09, lidovcům i každé další politické straně.
Česká politika má dlouhou historii neprůhledných vztahů mezi podnikáním a politickou mocí.
Peníze samy o sobě nejsou problém. Podnikatelé mají stejné právo podporovat politické strany jako ostatní občané.
Problém vzniká tehdy, když se finanční podpora mění v neveřejný politický vliv, očekávání protislužeb nebo přístup k veřejným prostředkům.
A právě proto musí být financování politických stran transparentní, kontrolovatelné a srozumitelné veřejnosti.
OPOZICE NEMŮŽE KRITIZOVAT BABIŠE A SOUČASNĚ ZAPOMENOUT NA SEBE
Demokratická opozice dnes oprávněně otevírá otázky střetu zájmů Andreje Babiše, koncentrace politické a ekonomické moci a odpovědnosti vlády vůči institucím.
Jenže důvěryhodnost takové kritiky závisí také na tom, zda opozice dokáže uplatňovat stejná měřítka sama na sebe.
Nelze požadovat transparentnost po premiérovi a současně odmítat otázky o vlastních sponzorech.
Nelze kritizovat oligarchický vliv na stát a považovat za nepodstatné vazby vlastních představitelů na zákulisní podnikatelské struktury.
Nelze požadovat osobní odpovědnost členů vlády a u vlastních politických spojenců se spokojit pouze s tím, že nebyli pravomocně odsouzeni.
Právní odpovědnost a politická odpovědnost nejsou totéž.
Právě schopnost rozlišovat mezi nimi je jedním z předpokladů vyspělé demokratické kultury.
Být proti Babišovi není samo o sobě politický program. A volební vítězství není automatickým potvrzením morální autority.
OPOZICE POTŘEBUJE SPOLEČNÝ SMĚR, NE NOVÉHO HEGEMONA
Po volbách se začíná otevírat otázka užší spolupráce demokratických opozičních stran.
Martin Kupka, Jan Grolich i Vít Rakušan hovoří o potřebě nové spolupráce a schopnosti nabídnout alternativu současné vládě.
To je důležitý začátek.
Jenže demokratická opozice není jedinou politickou stranou. Zahrnuje různé tradice, hodnoty a společenské skupiny.
ODS představuje jinou politickou tradici než STAN. Lidovci mají jiné historické kořeny a jiný hodnotový základ. Další demokratické síly přinášejí odlišné priority.
Spolupráce mezi nimi proto nemůže být založena pouze na tom, kdo má právě nejvyšší preference nebo kdo získal nejvíce mandátů v jedněch volbách.
Senátní volby navíc nejsou celostátním referendem o vedení opozice. Rozhoduje se v jednotlivých obvodech, často podle osobnosti kandidáta, místních vztahů a schopnosti získat podporu napříč stranami.
Úspěch STAN tedy nelze automaticky převést na právo určovat směr celé opozice.
A především: společná opozice nesmí vzniknout pouze jako technický projekt pro porážku Andreje Babiše.
Musí nabídnout odpovědi na otázky, které budou rozhodovat o budoucnosti České republiky.
Jak obnovit důvěru ve stát?
Jak zajistit dlouhodobě udržitelné veřejné finance?
Jak reformovat veřejnou správu?
Jak řešit bydlení, vzdělávání a demografickou krizi?
Jak posílit bezpečnost země a její postavení v Evropě?
A jak zabránit tomu, aby se veřejná moc znovu stala nástrojem soukromých zájmů?
Bez společné odpovědi na tyto otázky bude sjednocování opozice pouze dalším přeskupováním politických značek.
RAKUŠANOVA PŘÍLEŽITOST A JEHO ODPOVĚDNOST
Vít Rakušan má za sebou významný volební úspěch svého hnutí.
Má politické zkušenosti, veřejnou viditelnost a nyní také silnější postavení při jednáních s ostatními opozičními stranami.
To všechno je legitimní základ jeho politických ambicí.
Pokud však chce získat širší důvěru, měl by být připraven otevřít také otázky, které nejsou pro STAN příjemné.
Ne pouze Dozimetr.
Ale celou historii vztahů mezi politickým vedením hnutí, jeho financováním a podnikatelským prostředím.
Měl by přesvědčivě vysvětlit, jaké kontrolní mechanismy selhaly, jak byly změněny a jak může veřejnost jejich účinnost nezávisle ověřit.
Takový postup by nebyl projevem slabosti.
Byl by projevem politické odpovědnosti.
A stejnou otevřenost by měli prokázat také ostatní uchazeči o vedení demokratické opozice.
ČESKÁ REPUBLIKA NEPOTŘEBUJE JEN JINÉHO VŮDCE. POTŘEBUJE JINÝ ZPŮSOB POLITIKY.
Senátní volby ukázaly, že opozice dokáže uspět a spolupracovat.
Neodpověděly však na otázku, kdo má být jejím společným představitelem a jaký program má nabídnout České republice.
To musí být výsledkem politické diskuse, důvěry a dohody, nikoli pouhé volební aritmetiky.
Vít Rakušan má právo usilovat o vedení opozice.
Stejně tak mají ostatní opoziční strany právo požadovat, aby se před jakoukoli dohodou otevřeně hovořilo nejen o budoucnosti, ale také o minulosti.
Protože skutečná politická obnova nezačíná výměnou jednoho vůdce za druhého.
Začíná změnou pravidel, politické kultury a vztahu mezi mocí a odpovědností.
Česká republika nepotřebuje opozici, která pouze převezme moc od Andreje Babiše. Potřebuje opozici, která dokáže přesvědčivě ukázat, že bude moc vykonávat jinak.
A právě proto by první otázka pro Víta Rakušana neměla znít, zda chce vést opozici.
Měla by znít, zda je připraven otevřeně a úplně vysvětlit minulost vlastního hnutí.
Jiří Lobkowicz
18. října 2026