Veronika Kickova
Taky si přihřeju trochu té sudetské polívky.
Tohle je vila Erlkönig (Král duchů) v Karlových Varech, můj rodný dům.
Jako dítě jsem se tam bála, strašilo tam, po tmavých schodech s tmavým obložením nejspíš pořád dokola chodili ti vyhnaní Němci.
Ti strašidelní fašisti, ze kterých musí jít automaticky hrůza a celý život se jich budeme muset bát a nenávidět je, já byla přecitlivělá holčička a bála jsem se jich statečně ještě ve třiceti.
V roce 1990 zaparkovalo před domem západní auto.
Za kulatým okýnkem dveří stálo pár lidí.
Byla jsem doma sama a bylo mi 16.
S mojí mizernou angličtinou (německy naschvál neumím) jsem se s pánem domluvila, že v tom domě jako dítě bydlel a chtěl by se jen podívat.
Pozvala jsem je tedy dál, měl s sebou nějaké příbuzné...
Šli po těch schodech, rozhlíželi se, on něco říkal hlubokým hlasem, mohlo mu být kolem šedesáti.
On něco říkal německy těm lidem, stála jsem tam jako idiot a strašně se styděla.
Pak jsem je pozvala na kafe do obýváku, vypili ho a odešli.
Byli zdvořilí a neviděla jsem na nich žádné emoce.
Nakonec pán řekl, že by chtěl KOUPIT litinovou sošku, co máme na zahradě.
Styděla jsem se ještě víc a zakoktala, že řeknu našim.
Sošku jsme mu pak dali, tatínek ji pomohl i naložit do auta, byla pořádně těžká.
A pak už jsme se s tím pánem nikdy neviděli.
To bylo vše, co chtěl, žádné jiné nároky na cokoliv.
Chtěl se hlavně podívat do sklepa, což mi bylo divné, až později jsem se dozvěděla, že zatímco my jsme rozlehlý sklep používal jen jako skladiště kdečeho a táta tam měl obrovské kolejiště s vláčky, tak původní majitelé postavili vilku na úvěr, provozovali v ní penzionek a v tmavém a ne zrovna suchém sklepě ve dvou místnostech bydleli....
Ano, v raných devadesátkách nebyly ty hospody plné Sudeťáků v rajtkách i v civilu štrngajících půllitry zrovna přijemné a bylo lehké vířit strach, že budou "všechno chtít zpátky".
To už bychom snad mohli mít za sebou.
Nikdo nic pokud vím zpátky nechtěl a nechce.
Smířit se s pocitem (zděděné) viny není lehké a nebylo ani pro mě, ze Sudet jsem zmizela, jakmila jsem byla dospělá.
Pocit že žiju na nepatřičném místě byl tehdy tak silný, že jsem před ním utekla.
Za těch víc než třicet let se našlo hodně odvážnějších, kteří zůstali, zpracovali to, třeba i v umění a pomohli to vše zpracovat i jiným.
Tak si to teď nenechme vzít, je potřeba vědět komu a proč se hodí staré rány rozjitřené.