Tomáš Dvořák
V Chorvatsku zadržely úřady čtyři lidi podezřelé, kteří během dvou dnů založili ničivé požáry na deseti místech v Zadarské župě.
Jde o tři chorvatské občany - údajně příslušníky srbské menšiny - a jednu Polku.
Při následných prohlídkách u nich policie našla poloautomatickou pušku, pistoli, střelivo a několik telefonů.
Motiv zatím neznáme.
Nevíme, jestli šlo o terorismus, organizovanou sabotáž, řádění opilých idiotů nebo něco úplně jiného.
Ale fakt je ten, že útoků, které na první pohled vypadají jako izolované činy různých žhářů, vandalů, extremistů a podivínů, v Evropě od roku 2022 skokově přibývá.
Hoří sklady, obchodní centra, továrny nebo zásilky.
Někdo ničí železnici, jiný sleduje vojenské objekty a další se pokouší zapálit autobusy, poštu nebo kino.
A v některých případech už vazbu na ruské tajné služby potvrdila policie, prokuratura nebo dokonce soudy.
V Británii se Rusko skrz najaté prostředníky podílelo na zapálení skladu s pomocí pro Ukrajinu.
Litva zas popsala síť, která podle vyšetřovatelů dostávala pokyny od lidí napojených na GRU a připravovala útoky v několika evropských zemích.
Německý soud právě před pár dny odsoudil muže, který pro ruský státní subjekt pomáhal testovat možnosti budoucích sabotáží pomocí zásilek.
A letos v březnu shořela v Pardubicích hala společnosti vyrábějící drony pro Ukrajinu.
Tři lidé s českým nebo americkým občanstvím byli obviněni z terorismu.
Ruská stopa zatím prokázána nebyla, ale patří mezi prověřované scénáře.
Tohle všechno je téměř učebnicový příklad asymetrické války.
Rusko nemusí do Evropy posílat agenta v dlouhém kabátu, který mluví s tvrdým přízvukem a v kufříku má falešné pasy.
Mnohem praktičtější je najmout člověka, který už v dané zemi žije, zná prostředí, nepřitahuje pozornost a po zadržení vypadá jako obyčejný místní pachatel.
Často je to zoufalec, drobný kriminálník nebo člověk, který se cítí odstrčený a je naštvaný na „systém“.
Někdo zas potřebuje peníze, jiný chce zažít adrenalin.
Někdo touží být konečně důležitý - aby se o něm mluvilo.
A někdo si prostě jen chce na společnosti vybít vlastní frustraci.
Ruská rozvědka ten vztek nemusí vytvářet.
Stačí jí ho najít, nabídnout mu cíl a poslat pár tisíc eur.
Pro zadavatele je taková operace směšně levná.
Několik zpráv na Telegramu, trocha kryptoměny a na světě je jednorázový pěšák, kterého lze po akci okamžitě odepsat.
Pro napadenou zemi znamená taková operace milionové škody, zdlouhavé policejní vyšetřování, posílenou ochranu stovek dalších objektů a hlavně zasévání strachu a nedůvěry do už tak dost křehké společnosti.
A když je pachatel dopaden, Moskva jednoduše řekne, že s ním nemá nic společného.
Vždyť je to Polák, Čech, Brit, Ukrajinec nebo Chorvat.
Má místní doklady, místní bydliště a možná i vlastní ideologickou motivaci.
Kdepak ruský agent!
Jen další osamělý šílenec.
Každý jednotlivý útok lze vysvětlit jako náhodu.
Každého jednotlivého pachatele lze popsat jako soukromou osobu.
A u každé odhalené ruské stopy může pátá kolona požadovat ještě o jeden důkaz navíc.
Jenže když všechny ty požáry, výbuchy, poškozené tratě, balíkové bomby, kybernetické útoky a naverbované zoufalce položíme vedle sebe, přestáváme se dívat na sérii náhodných incidentů.
Díváme se na ruský způsob vedení hybridní války.
Rusko nepotřebuje do Evropy poslat armádu.
Stačí mu najít lidi, kteří už svou malou válku se společností vedou
...a umožnit jim, aby se konečně pomstili.