V Česku se rozhoduje o budoucnosti

Nedávné zrušení Národní ekonomické rady vlády (NERV) je zatím poslední důkaz.
Vláda se prostě rozhodla neposlouchat odborníky, jejichž doporučení – ať už jde o rozpočtové škrty nebo zvyšování daní – neladí s jejich líbivými předvolebními sliby.

Důkazů je ale mnohem víc.
Absurdní udržování nulové daně na tiché víno za minulé vlády. Neexistuje daňový odborník, který to vládě doporučoval.
Proti byla varování expertů na závislosti a dokonce mnoha vlastních zákonodárců.

Dál: rušení veřejnoprávních poplatků. Bylo by zcela v pořádku, kdyby politici, ideálně s odborníky, nově definovali obsah i rozsah služeb veřejnoprávních médií, řádně propočítali náklady a pak zvážili, jestli by třeba nebylo lepší a levnější ta média platit ze státního rozpočtu. Toho ale vláda není schopna. Na začátku jen jednoduchá marketingová úvaha: dáme lidu dárek v podobě zbavení se koncesionářského poplatku.

Pozorujeme fenomén, pro který se v politologickém světě používá termín kakistokracie. A který bychom měli začít brát opravdu vážně.
Vláda těch nejhorších

Pojem kakistokracie pochází z řečtiny.
Na rozdíl od meritokracie, v níž by měli rozhodovat ti nejschopnější, kakistokracie je stav, kdy se do čela státu dostávají lidé s nejmenší kvalifikací a nejnižší morální integritou.

Začalo být nadbytečné, aby se do předních politických pozic dostávali skrze politické strany odborníci. Aby na ministerstvu životního prostředí seděl člověk, který dobře rozumí problematice národních parků.
V kakistokracii tam spíše bude sedět zástupce strany, kterou sponzoroval podnikatel, kterému jeden z parků zasahuje do činnosti.

Jde o globální trend.
A je dobře vidět na prezidentovi USA a jeho okolí - od zdravotnictví přes spravedlnost až po obranu – se fcí ujímali konspirátoři, obvinění radikálové nebo televizní hvězdy, jejichž jedinou zjevnou kvalitou je loajalita k vůdci.

Odborníci už popisují, co se stane, když se systém začne až příliš spoléhat na ty nejméně fundované lidi, a to pod záminkou, že znalosti jsou „elitářské“, zatímco hrdá nevědomost a schopnost urazit soka na sociálních sítích jsou vydávány za „autentický hlas lidu“.

Dochází k tomu, že moderní populismus není jen politický styl, ale mechanismus negativního výběru.
Je to logické vyústění současných politických nebo sociálních trendů.
Především trendu postfaktismu a všeobecné devalvace hodnoty faktů.

Česko:

Babišova i Fialova vláda si zvykly drasticky zkracovat připomínková řízení a klíčové změny zákonů protlačovat přes poslanecké pozměňovací návrhy, čímž se elegantně obchází jakákoli expertní debata.

Nebo je tu také třeba kultura politických trafik, kdy se do funkcí ve státní správě dosazují věrní spolustraníci.
Pěstuje se v Česku bez ohledu na to, kdo je zrovna u vlády.

Nominační zákon měl zamezit tomu, aby se z gigantů, jako ČEZ, České dráhy nebo Budvar, stávala odkladiště pro vysloužilé politiky nebo kamarády ministrů.
Měl stanovit pravidla, podle nichž by kandidáti museli nejdříve projít prověrkou a prokázat odbornost.
Na začátku roku se ale objevila snaha tento kontrolní mechanismus zrušit.
Skupina vládních poslanců navrhla nominační zákon prostě a jednoduše smést ze stolu,

Česká kakistokracie stojí na třech hlavních pilířích:

Zaprvé je to personální vyprahlost.
Strany si nepěstují odborné zázemí a už vůbec netlačí odbornost na přední místa svých kandidátek.

Zadruhé, vnitřní kultura politických stran v Česku stojí na obchodu s mocí a loajalitě k aktuálnímu vedení.
Skutečné odborníky tenhle svět nijak nepřitahuje.

A zatřetí, stejně jako i jinde také v Česku vítězí marketing nad obsahem.
Politici objevili sílu sociálních médií, kde mají na rozdíl od těch klasických dovoleno zkreslovat fakta, či přímo šířit lži.
Odbornost, data, propočty... to vše má v dnešní politice nižší hodnotu než schopnost získávat lajky.

To celé se už stalo normou.
Není potřeba ukazovat na Trumpa nebo na Filipa Turka, který by těžko získal nějakou veřejnou funkci, pokud by volby probíhaly výhradně mezi vysokoškoláky.
Podstatné je, že dnes je celý politický systém nastavený tak, aby v něm uspěli spíše lidé bez odbornosti a znalostních i jiných kvalit.

Dříve bylo v rozvinutých zemích pravidlem, že systém penalizoval hloupost a porušování pravidel.
Dnes je odměňuje.
Díky algoritmům dokáže průměrně inteligentní křikloun ovládnout veřejný prostor za pár týdnů do té míry, že mu to může vynést poslanecký mandát, nebo i post ve vládě.

Cena za rezignaci na odbornost je velká.
Kakistokracie rozkládá důvěru v instituce a ve stát.
Občan vidí, že zemi řídí lidé, kteří by v soukromé sféře neprošli ani vstupním pohovorem. Jak pak takovému státu věřit?
A Češi mu pochopitelně také mnoho nevěří, jak dokládají nejrůznější průzkumy.

Pokud společnost nezačne v politice znovu oceňovat kvality, jako jsou vzdělání, odbornost, zkušenosti, moudrost, nic se nezmění.

Nechť ale dá vědět kdokoli, kdo ví, jak by se taková věc mohla stát.

Dnešní svět je příliš složitý a velmi rychle se mění.
Pro většinu lidí v naší nepříliš kvalitně vzdělané společnosti jsou potom jako záchranný kruh na vodě jednoduchá hesla populistů o tom, jak vyřeší problémy, s nimiž samozřejmě pak nehnou (SK, HU).
A stejně tak tito potřebují slyšet, že existuje někdo, kdo může za to, že je svět tak složitý a tak rychle (a zdánlivě nebezpečně) se mění - EU, LGBQ komunita, Soros, deep state, Green Deal, emancipované ženy a samozřejmě muslimové, Romové a nově i Ruskem napadení Ukrajinci.

Omlouvám se za délku, ale text je koncipován tak, z výrazné zkracování by narušovalo kontinuitu výtahu.