Deník fejsbukové matky
Už je to 4 roky, co u nás bydlela maminka Luda, která uprostřed zimy utekla se svými dvěma dcerkami z Ukrajiny.
Byly v první uprchlické vlně, my měli volnou přístavbu, a tak jsem všechny 3 "holky" z hodiny na hodinu přivezla (s podporou manžela i našich dětí) z nějaké šílené provizorní ubytovny k nám.
Společně s rodinou, úžasnými sousedy a s mnohými z vás jsme se snažili jim pomoci s oblečením, školou, školkou, úřady, prací i jazykem (nezapomenu, jak mi kamarádka z pilates překládala pro pediatra z ukrajinštiny očkovací průkaz, jak jste nám pomohli pro Ludu sehnat práci, kupovali botičky pro Mášu, posílali počítač a školní pomůcky pro Milanku....) - byly to těžké měsíce.
Ale především to byly těžké měsíce pro ně.
Luda je ovšem neuvěřitelná bojovnice a všechno zvládla.
Sehnala si práci zdravotní sestry v Podkrkonoší, a když jsem je po mnoha měsících v létě stěhovala, nebyla jsem si jistá, že je ještě někdy uvidím.
Do života nám vstoupili jiné postavičky, které potřebovali pomoc, holky budovaly nový domov, nebyl čas, a tak se vazby zpřetrhaly...
Pak se Luda, ani nevím jak, dozvěděla, že jsem byla na těžké operaci, a začal mi psát, podporovat a nabízet pomoc.
Až jsme s nakonec dnes sešly.
Je zpátky v Praze, má krásnou práci, je spokojená, Mášenka už chodí do školy a Milanka jde na VŠ.
Česky mluví skvěle.
A jsou moc prima.
Daly jsme si zmrzlinu a popovídaly si, i slzičky ukáply, když jsme vzpomínaly, jak se k nám stěhovaly a věci měly zabalené v pytlích na odpadky.
Jak strašně se bála, že je odvezu někam, kde jim někdo ublíží...
Znovu děkovala a mám poděkování vyřídit i vám všem, kdo jste jí tenkrát pomohli.
Se zveřejněním fotky i textem souhlasila a já celé této rodince přeju štěstí a klid!
P.S. Žádám všechny nově příchozí, kteří se zde ocitli díky sdílení nebo náhodnému zobrazení, aby si případné hnusné komentáře odpustili a tu stránku opustili. Nejsou tady vítáni.
A protože se text netýká jen mě, tak tentokrát vulgarity budu nahlašovat.
Děkuji za pochopení.