Pavel Korec
Neutralita již není ctnost
Petr Ludwig otevřel důležité téma: v čase morální krize se nestačí kriticky všímat jen šířitelů lží, propagandy a rozkladu.
Stejně důležité je kriticky ukázat na ty, kdo jim dávají společenskou přijatelnost, a dosah.
Jde o Čestmíra Strakatého a jeho rozhovory „druhé straně“ (ne selfie).
Hannah Arendtová k tomu nabízí přesnější klíč než naše moralizování.
V eseji Truth and Politics píše: „Svoboda názoru je fraška, pokud není zaručena faktická informace a pokud samotná fakta nejsou mimo spor.“
To je přesně jádro věci.
Demokracie nestojí na tom, že každá lež dostane ve studiu stejně pohodlné křeslo jako pravda.
Demokracie potřebuje spor názorů, jenže názor vzniká až nad společnou skutečností.
Jakmile se fakta promění v jednu z mnoha verzí reality, rozhovor přestává být otevřeností a stává se spoluúčastí na rozkladu veřejného prostoru.
Myslím, že stejnou příležitost – ano.
Prostor ve veřejnoprávním médiu – nutně.
Ale rozhodně ani tam ne stejně vstřícné přivítání a stejné vyznění.
Výsledkem rozhovoru prostě nesmí být stejný dojem, pocit, že obě strany mají pravdu.
Na úsečce mezi dobrem a zlem není správný bod uprostřed, že na ničem nezáleží.
Vyberte si sami, jestli chcete 60 procent dobra a 40 procent zla.
Nebo 90?
Na etice záleží víc.
Arendtová zároveň opakovaně odmítala únik do role.
Člověk není bez odpovědnosti jen proto, že „jen dělal rozhovor“, „jen dal prostor“, „jen byl neutrální“, „jen nechal diváka rozhodnout“.
Právě osobní úsudek je v krizové době rozhodující.
Kdo už není schopen rozlišit mezi pluralitou a normalizací destrukce, mezi sporem a propagandou, mezi rozhovorem a amplifikací lži, selhává jako veřejná osoba.
Proto má Ludwigova kritika smysl.
Nejde o zákaz mluvení ani o strach z jiného názoru.
Jde o odpovědnost za formu, kontext a dosah.
Vždy za to celé.
V době, kdy se autoritářské a proruské proudy snaží rozložit důvěru, média, vědu a demokratické instituce, není falešná neutralita středem.
Je to služba zlu.
Čapek tomu ve Válce s Mloky rozuměl literárně, Arendtová politicky a filosoficky.
Katastrofu nepřipravují jen otevření ničitelé.
Připravuje ji celý ekosystém slušných, kultivovaných a obchodně úspěšných normalizátorů, kteří včas neřeknou: tady už nejde o názor, tady se rozkládá svět, ve kterém vůbec můžeme mít svobodné názory.
==PODROBNĚJI==
Fakta, úsudek a falešná neutralita
Myslím, že Hannah Arendtová je pro tuhle debatu důležitá právě proto, že zlo nepopisuje jen jako řev hnědých košil.
Já se v poslední době zamýšlím nad dopadem ideologie ne na dezoláty, tam je to vcelku jasné, ale na nás ostatní.
Proto mě myšlenky vedou k Arendtové.
Zlo se nestává normálním samo od sebe.
Někdo mu otevře dveře, dá do ruky mikrofon, posadí do studia.
A pak řekne: já přece jen dělám rozhovor a známe se dlouho.
Arendtová v eseji Truth and Politics napsala větu:
„Svoboda názoru je fraška, pokud není zaručena faktická informace a pokud samotná fakta nejsou mimo spor.“
To je, myslím, jádro, insight.
Názor není to samé co fakt.
Názory mohou být různé.
Mohou se střetávat.
Mohou vycházet z různých hodnot, zkušeností, politických preferencí.
Ale v debatě musí existovat společný prostor faktů.
Jakmile se fakt postaví vedle lži jako „jiný názor“, tak už to není pluralita, nýbrž výroba zmatku (zmetku).
Zmatek není neutrální- slouží tomu, kdo chce rozbít důvěru ve společný svět.
Tady začíná problém falešné neutrality.
Moderátor může říct: já nikomu nestraním.
Já jen dávám prostor.
Divák si udělá názor sám.
Jenže na základě čeho si ho má udělat?
Když proti faktu stojí lež, která dostane stejnou scénu, naprosto stejnou pozornost, vážnost, vlídnost a stejný dosah, divák nedostává svobodu.
Dostává mlhu.
Já jako posluchač chci vodítko, který plyne z odbornosti, specializace, většího rozhledu než mám já, schopnosti v2ci analyzovat a srovnávat, nebo ze znalosti historie, nebo vedení kritického rozhovoru.
V mlze se autoritářům daří skvěle.
Faktická pravda je v politice křehká.
Arendtová to věděla.
Fakt není matematická věta napsaná na tabuli.
Fakt potřebuje lidi, svědky, dokumenty, paměť, archivy, novináře, instituce, schopnost přemýšlet, poctivost.
Právě proto se s fakty dá manipulovat, daj se zatlačit mimo pozornost.
Dají se překroutit, zaplavit protichůdnými názory.
Proto není jedno, jak se vede rozhovor.
Není jedno, kdo dostane prostor.
Není jedno, v jakém kontextu.
Není jedno, jestli moderátor umí rozlišit mezi odlišným názorem a destruktivní lží.
V normální době je otevřenost ctností.
V době organizovaného lhaní se ale pouhé „dávání prostoru“ někdy mění ve spoluúčast.
Tohle není o Čestmírovi, ale je to jako příklad.
Dlouho jsem sledoval zprávy o pronikání ruských „agentů“ mezi novináře.
A říkám si, co tam asi tak dělají?
Otevřeně straní Rusku?
Záleží kde.
Dělají to jen někteří.
Většina, ti co se občas sešli se soudruhem z velvyslanectví a nechali se pohostit, nebo využili výhodnou nabídku na rodinnou dovolenou, nic takového.
Oni jen trochu.
Oni nepotřebují ani žádný konkrétní úkol.
Stačí, že jsou vzorem ostatním v redakci.
Teda to neznamená, že moderátor musí být sám fanatik.
Naopak.
Může být velmi slušný, kultivovaný, příjemný, lidský.
Může působit jako přesný opak extremisty.
A přesto může vytvářet prostředí, ve kterém se extremistické, proruské, konspirační nebo protidemokratické narativy stávají normální součástí veřejného diskursu.
Arendtová je ještě konkrétnější v eseji Personal Responsibility Under Dictatorship.
Tam odmítá výmluvu, že člověk byl jen součástí systému, jen vykonával práci, jen stál na svém místě.
Její otázka zní:
„Otázka kladená těm, kdo se účastnili a poslouchali rozkazy, by nikdy neměla znít: Proč jste poslouchali?
Ale: Proč jste podporovali?“
Tohle je přesné.
Slovo poslušnost často zakrývá skutečnost, že dospělý člověk není dítě.
Když zůstává uvnitř mechanismu, když mu dodává energii, legitimitu, hlas, výkon, mediální prostor nebo společenskou důvěryhodnost, nejde jen o pasivitu.
Jde o podporu.
Přeneseno do dnešní mediální situace: otázka nezní jen, zda moderátor osobně souhlasí s hostem.
To je příliš málo.
Otázka zní jinak.
Pomáhá mu překročit hranici mezi okrajem a normalitou?
Dává jeho lžím, konspiracím, proruským narativům nebo útokům na demokratické instituce důstojnou scénu, vlídnou atmosféru a obrovský dosah bez odpovídající tvrdě kritické práce?
Kdo to dělá opakovaně, nemůže se donekonečna schovávat za větu: já jsem jen neutrální.
K sakru, není!
Arendtová také odmítá argument menšího zla.
Píše:
„Politická slabina argumentu menšího zla vždy spočívala v tom, že ti, kdo volí menší zlo, velmi rychle zapomínají, že zvolili zlo.“
VELMI RYCHLE ZAPOMÍNALI ŽE VOLILI ZLO
To je velmi důležité.
Lidé se totiž málokdy omlouvají tím, že podporují zlo.
Omlouvají se tím, že jsou praktičtí.
Realističtí.
Nestranní.
P r o f e s i o n á l n í .
Říkají si asi tohle: kdybych ho nepozval, šel by jinam.
Kdybych byl tvrdší, přišel bych o publikum.
Kdybych to neudělal já, udělá to někdo horší.
Kdybych nebyl vstřícný, zavřel bych se do bubliny.
A tak se kousek po kousku hranice posouvá.
A po čase už si člověk ani nepamatuje, že na začátku věděl, že ustupuje něčemu špatnému.
Tady se Arendtová přibližuje Čapkovi.
Válka s Mloky také není jen příběh o Mloku jako nepříteli.
Je to příběh o všech, kdo Mloky využívají, omlouvají, prodávají, komentují, zlehčují a normalizují.
Petr Ludwig použil ten nejlepší příměr.
Kdysi jsem se v souvislosti s loajalitou zabýval tématem nepatrných motivací.
Je-li jich hodně, jsou silnější než pár velkých.
Obchodníci mají své důvody.
Novináři mají své důvody.
Politici mají své důvody.
Experti mají své důvody.
Veřejnost má své důvody.
Každý má malý důvod.
Dohromady spějeme ke katastrofě.
Ta nepřichází jen proto, že existují otevření ničitelé jako Babiš, Macinka, Putin, Trump.
Přichází také proto, že existuje celý ekosystém lidí, kteří ničitelům pomáhají vypadat normálně.
Psychopati politici celej život trénujou, jak hezky zapůsobit.
Mě šokujou lidi (třeba politici), kteří vlastně o Babišovi vyprávějí hezky a bagatelizujou cokoli jim řeknu, protože oni ho přece osobně znají!
Arendtová neupozorňuje na „zlé lidi“, ale na selhání úsudku.
Proto má Ludwigova kritika smysl.
Kdo dává prostor destruktivním silám, musí je umět konfrontovat.
Kdo to neumí, a přesto jim opakovaně poskytuje dosah, není neutrální pozorovatel.
Je součástí prostředí, které jejich normalizaci umožňuje.
Trochu mi to připomíná katolické exorcisty, kteří sami podlehli „temným silám“.
Nedělám si legraci a nemyslím to duchově.
Znám příklad, kdy to vedlo k zaujímání takového toho postoje, jako má prof. Piťha a pravděpodobně i k duševní poruše.
Už končím.
Arendtová to objasnuje:
1. svobodný názor potřebuje fakta.
2. politická odpovědnost se neschová za roli.
3.menší zlo zůstává zlem, i když přijde kultivovaně, s úsměvem, ve studiu a v dobrém světle.
Falešná neutralita není střed.
Je to pohodlná forma ústupu.
A stejně nikoho nezachrání.
A ještě dodatek.
Víte, co je negativní reklama?
Je to reklama, která vyvolá pozornost, zájem.
Pro komerční úspěch je důležitější, že se lidem značka vmáčkne do hlavy, ačkoli třeba ve špatném kontextu.
Mnoho marketérů (skorem všichni) se řídí znalostí značky, ne tím, jak působí.
Znalost značky roste množstvím shlédnutí reklamy.