Manipulátoři.cz
Martina Sáblíková a Nikola Zdráhalová oznámily sňatek.
Měla to být zpráva z kategorie těch nejlidštějších: dvě ženy, které spolu tvoří pár dlouhé roky, se rozhodly veřejně sdílet radostný okamžik svého života. Sáblíková zveřejnila svatební fotografii, média připomněla, že se Zdráhalovou tvoří pár více než třináct let.
V normální společnosti by to byla především příležitost ke gratulaci.
V českých diskusích se ale velmi rychle ukázalo, že i svatba jedné z největších sportovních osobností země je pro část lidí hlavně příležitostí k výsměchu, zpochybňování a urážkám.
Pod příspěvky se objevovaly reakce typu „Příroda pláče“, „Ten svět se zbláznil“, „Tohle není manželství“, ale i otevřeně pohrdavé komentáře jako „Choré na hlavu“ nebo „fuj“.
A právě tady je dobré se na okamžik zastavit.
Martina Sáblíková není žádná neznámá osoba, kterou by si internet vybral náhodou.
Je trojnásobnou olympijskou vítězkou, několikanásobnou mistryní světa a Evropy a jednou z nejvýraznějších postav českého sportu posledních dvou dekád.
Český olympijský tým ji označuje za „královnu dlouhých rychlobruslařských tratí“.
V počtu medailí ze zimních olympijských her je nejúspěšnější českou olympioničkou.
Jinými slovy: ani celoživotní práce, reprezentace země, olympijské zlato, mistrovské tituly a roky odříkání některým lidem nestačí k tomu, aby se k ní chovali s elementární slušností.
Ve chvíli, kdy se veřejně ukáže, že miluje ženu, je pro ně najednou podstatnější její sexuální orientace než všechno, co dokázala.
To je velmi přesná definice předsudku.
Samozřejmě, ne každý negativní komentář je trestný čin.
Ne každá hloupá poznámka patří na policii.
Ale to není podstata problému.
Podstata problému je, že se zcela obyčejná radostná událost — svatba — u stejnopohlavního páru okamžitě promění v diskusi o „přírodě“, „nemoci“, „úpadku světa“ nebo o tom, kdo je „táta“ a kdo „máma“.
Heterosexuálním párům se pod svatební fotografií běžně nevysvětluje, že jejich vztah je civilizační katastrofa.
Gayům a lesbám ano.
A pak se můžeme znovu tvářit, že homofobie v Česku není problém.
Že jsme přece tolerantní země.
Že „každému je jedno, co kdo dělá doma“.
Jenže ty komentáře ukazují opak.
Mnoha lidem to jedno není.
Vadí jim i to, že dvě ženy sdílejí veřejně štěstí, které by u jiného páru považovali za samozřejmé.
Přitom česká společnost není jednolitě nenávistná.
Podle CVVM v roce 2025 podporovalo právo stejnopohlavních párů na sňatek 64 procent dotázaných, registrované partnerství podporovalo 85 procent respondentů.
To je důležitý kontext: většina společnosti se postupně posouvá k většímu respektu.
Jenže právě proto jsou podobné výlevy tak viditelné.
Ukazují, že vedle formální tolerance pořád existuje tvrdé jádro lidí, kteří mají potřebu LGBTQ lidem připomínat, že podle nich do „normálního“ života nepatří.
Svatba Martiny Sáblíkové a Nikoly Zdráhalové nikomu nic nebere.
Neohrožuje rodiny, děti, sport, tradice ani stát.
Zato veřejné urážky dvou žen jen proto, že jsou spolu, říkají o části české společnosti poměrně hodně.
Ne o Sáblíkové.
Ne o Zdráhalové.
Ale o těch, kteří ani pod svatební fotografií nedokážou napsat prosté „gratulujeme“ — nebo alespoň mlčet.
Pokud tedy někdo tvrdí, že homofobie je v Česku nafouknuté téma, může se podívat právě do těchto diskusí.
I jedna z nejúspěšnějších českých sportovkyň zimní olympijské historie se po oznámení svatby dočkala urážek kvůli tomu, koho miluje.
A to je přesně důvod, proč má smysl o homofobii mluvit.