Pavel Korec
BLOKOVÁNÍ
Seděli jsme v hospodě a bavili se o volbách.
O tom, proč nejsilnější straně po dlouhém růstu najednou preference nerostou a poprvé dokonce klesly.
„Já možná vím proč,“ řekl doktor.
A pověděl nám tento příběh.
Do ordinace mu přišel chlap kolem čtyřiceti let.
Úředník z ředitelství státní pošty.
Ředitelství pošty je zvláštní podnik, jako by neležel jen mimo prostor a čas, ale také trochu mimo logiku.
Jsou tam lidé důslední, pracovití a často smutní.
Divní.
Vykonávají přesně to, co se vykonávat má, i když už někdy nikdo neví proč.
Doktor toho člověka znal z doby, kdy si jako student přivydělával na poštovní centrále.
Pan K. mu tehdy dělal vedoucího.
Byl to hodný, tichý člověk.
Teď seděl v ordinaci v šedém obleku, s úzkou kravatou a plátěnou taškou na kolenou.
Nejdřív doktora nepoznal, potom ano.
„Víte, pane doktore,“ řekl, „stala se mi taková věc.“
„V práci?“
„Ne. V soukromém životě. Nebo spíš ve veřejném. Já totiž píšu na Facebook.“
„O politice?“
„Jo. Takové ty politické rozumy.
Mně to pomáhá přestát tuhle dobu.
Člověk si přečte zprávy, rozčílí se, napíše, co si myslí, a trochu se mu uleví.“
Doktora napadlo, jestli nejde o závislost.
Jenže pan K. pokračoval:
„Nepíšu moc.
Tři příspěvky týdně.
Všechno si pečlivě rozmyslím.
Volím každé slůvko.
Někdy si text vytisknu a opravím červenou tužkou.
A myslím, že mi to docela jde.
Mám hodně přátel a pod příspěvky často stovky lajků.
Čtou to tisíce lidí.“
„A v čem je problém?“
„Některým se nelíbí, co píšu.
To chápu.
Někdo napíše proč.
Ale jiní mi nadávají.
Chtějí mě ponížit, píšou sprostě, vyhrožují.
Takový komentář smažu.
Když někdo ukapává jed, nechci ho šířit mezi své přátele.“
„To je rozumné.“ (Nebude to úzkostně depresivní porucha?)
„Jenže těch lidí přibývalo.
Lidi mi poradili, abych je blokoval.
Víte, jak to funguje?“
„Přestanou vidět, co píšete, a nemohou reagovat.“
„Ano.
Dřív jsem to skoro nedělal.
Teď každý den.
Někdy dva nebo tři.
Je mi jich trochu líto.
Asi jsou nešťastní.“
„A s čím tedy přicházíte?“
Pan K. chvíli mlčel.
Pak se dlouze nadechl.
„Jednou večer jsem přemýšlel o člověku, kterého jsem zablokoval.
Říkal jsem si, že možná není tak zlý.
Třeba se jen rozčílil.
Chtěl jsem mu napsat něco smířlivého.“
Trvalo mu týden, než se k tomu dostal.
Vyhledal jeho profil, zrušil blokování a otevřel hlavní stránku.
„A co vidím.
Ten člověk leží v nemocnici.
Na fotografii měl hadičky, přístroje a psal, že jde na těžkou operaci a loučí se s přáteli.“
„To se bohužel stává.“
„Za týden zemřel.“
Doktor mu vysvětloval, že nemoc přece nemůže souviset s blokováním na Facebooku.
„To jsem si taky řekl,“ pokračoval pan K.
„Jenže tentýž večer sdílel můj kamarád Petr obrázek komentáře jiného člověka, kterého jsem měl zablokovaného.
Text byl špatně čitelný, tak jsem ho odblokoval, abych si ho přečetl přímo.“
„A?“
„Našel jsem tam parte.“
Potom odblokoval dalšího.
Poslední zpráva na jeho profilu byla od syna.
Ten člověk havaroval v autě.
Dalšímu vyhořel byt.
Jiný dostal mrtvici.
Jedna žena přišla při podvodu o všechny úspory.
Dalšímu zemřela manželka.
Někdo ochrnul, jiný přišel o práci.
Pan K. vytáhl z aktovky několik listů papíru.
Byla na nich jména, data zablokování a stručné poznámky psané přesným úřednickým písmem.
„Zkontroloval jsem všechny.
Sto sedmdesát šest lidí.
A každému se po zablokování stalo něco vážného.
Někteří už byli mrtví.“
„Při tak velkém počtu lidí se přece některým něco stane.“
„Ale všem?“
„Možná si vás podvědomě vybírají lidé staří, nemocní.“
„Jako že to tuší?
A proč mě?
A jednomu bylo třicet.“
„Náhoda někdy vytváří velmi přesvědčivé řady.“
„No, mě to vlastně taky napadlo. Proto jsem udělal pokus.“
Doktor se zarazil.
„Jaký pokus?“
„Našel jsem u příspěvku kamarádky Jany zvlášť hrozného hulváta.
Vyhrožoval jí, že si ji najde.
Psal, že by měla viset.
Nebyl u mě, takže jsem ho neměl důvod blokovat.
Udělal jsem to jen na zkoušku a nevěřil tomu.“
„A co se stalo?“
„První tři dny nic.
Už jsem si říkal, že je to celé hloupost.
Za týden jsem se podíval znovu.“
„Infarkt.“
„Přežil?“
„Přežil. Ale čeká ho operace“
To byl sto sedmdesátý sedmý případ.
„Prosím vás, doktore, pomozte mi.
Já za to přece nemůžu.
Nebo můžu?“
Doktor se ho zeptal, na co myslí ve chvíli, kdy někoho blokuje.
Jestli má vztek.
Jestli si přeje, aby ten člověk onemocněl nebo zemřel.
Doufal, že najde něco, co nasměruje diagnózu.
„To ne.
Smrt je přece hrozná.
Jen mi připadá nespravedlivé, že mohou psát takové věci a nic se jim nestane.“
„Takže chcete, aby se jim něco stalo.“
„Ne něco zlého.
Jen aby už nemohli psát.“
„Blokováním jim v tom zabráníte.“
„Ano, u mě.
A když je někdo zablokuje často, sníží se jim dosah“
„A potom se jim stane neštěstí?“
Pan K. se rozplakal. Tiše a bezmocně.
„Já zabil sto sedmdesát sedm lidí.“
„Nezabil jste je. Jen spojujete dvě věci, které spolu nemusí souviset.“
„Vy si myslíte, že jsem blázen?“
„Myslím, že jste vyděšený.“
„Tak se podívejte.“
Ukázal doktorovi poslední příspěvek na mobilu.
Pod ním bylo několik hrubých komentářů.
Potom otevřel profily jejich autorů.
Prvnímu v noci vyhořela kuchyň.
Druhý naletěl falešnému bankéři.
Třetí spadl z lešení.
Se čtvrtým se strašně pohádal syn.
Doktor přemýšlel, jak to pan K. dělá.
Nic ho nenapadlo.
„Řekněte mi ještě jednou,“ zeptal se, „co si myslíte ve chvíli, kdy stisknete Blokovat.“
„Že není spravedlivé, aby mohli dál psát to, co píšou.“
„A ještě něco?“
„Snad že by měli zmizet.“
„Ze světa?“
„Z mého Facebooku.“
Doktor si vzpomněl, na jedno kázání co slyšel v rozhlase, že když člověku řekneme, že ho už nechceme slyšet ani vidět, je to jakási malá symbolická smrt.
Na chvíli chceme, aby pro nás nebyl.
Normálně je to jen představa.
Jenže u pana K. možná nezůstává představou.
Doktor mu samozřejmě nemohl říct, že blokováním zabíjí lidi.
Nemohl mu ale ani doporučit, aby v pokusu pokračoval.
„Přestaňte psát o politice,“ řekl vážně.
„To jsem zkoušel.“
„Najděte si jinou zábavu.“
„Žádnou nemám.“
„Choďte mezi lidi.“
„Já žádné lidi nemám.“
„Příbuzné?“
„Ne.“
„Přátele?“
„Jenom na Facebooku.“
„Kolegy v práci?“
Pan K. zavrtěl hlavou.
„Všichni, se kterými jsem si rozuměl, už jsou na pravdě Boží.“
Doktorovi přeběhl mráz po zádech.
„Vy jste je také zablokoval?“
„To ještě Facebook nebyl. Ale přestal jsem s nimi mluvit.“
Chvíli bylo ticho.
Pak doktor dostal nápad.
„Ty lidi už nesmíte blokovat.“
„Ale co mám dělat, když mi nadávají?“
„Odpovězte jim.“
„Taky jim nadávat?“
„Naopak.
Napište jim něco slušného.
Zeptejte se, proč si to myslí.
Podívejte se na jejich profil a najděte tam jednu obyčejnou lidskou věc.
Dítě, psa, zahradu, nemocnou matku.
Připomeňte si, že ten člověk není jen ta věta, kterou vám napsal.“
„A když tam nic takového nebude?“
„Tak se za něj pomodlete.“
„Vy věříte v modlitbu, pane doktore?“
„Věří v ní moje žena. A v tuhle chvíli věřím hlavně tomu, že je bezpečnější než tlačítko Blokovat.“
Pan K. to zkusil.
Každému, kdo mu vynadal, odpověděl klidně.
Jednomu pochválil fotografii vnučky.
Druhému popřál, aby se jeho žena uzdravila.
Třetího se zeptal, jak se mu daří v práci.
Za čtvrtého se pomodlil, protože na jeho profilu nebylo nic než vlajky, vykřičníky a fotografie rozzlobených mužů.
Nejdřív se mu smáli.
Někteří nadávali ještě víc.
Pak jeden napsal, že to přehnal.
Jiný svůj komentář smazal.
Třetí mu začal posílat fotografie skleníku.
Jedna žena přiznala, že byla opilá a že ji mrzí, co napsala.
Jakoby mezi ním a jimi nastala nějaká harmonie.
Někteří zůstali hrubí. Ale už jich nebylo tolik.
A hlavně se jim nic nestávalo.
Po čase začali někteří jeho příspěvky opravdu číst.
Pořád s ním nesouhlasili, ale už mu nenadávali.
Několik z nich napsalo, že stranu, kterou dosud volili, tentokrát volit nebudou.
„A to bylo před dvěma měsíci,“ řekl doktor.
Podívali jsme se na volební graf.
Právě tehdy se růst nejsilnější strany zastavil a křivka se poprvé obrátila dolů.
----------
P.S. Nechtěl jsem tím příběhem naznačit, že blokování je špatně.
Sám blokuju poměrně hodně.
A přece mi přijde důležitá otázka, kam to všechno směřuje?
A co to dělá s námi?
Co si lidi těmi vulgárníma a arogantníma reakcema trénují?
Jak se tohle prolíná do reálného života.