DOST - bolo Andreje, Aleny, Karla, Okamury, Turka a Macinky ·
Jos Kott
Vláda potichu prohrává bitvu s prezidentem. A neuvědomuje si to
Komentátor Petr Honzejk v Hospodářských novinách upozornil na něco, co se snadno přehlédne uprostřed debat o volebních preferencích: vláda Andreje Babiše dlouhodobě prohrává důležitý souboj — ne o čísla v průzkumech, ale o vlastní obraz v očích veřejnosti, v souboji s prezidentem Petrem Pavlem.
A důsledky podle něj budou horší, než si vláda dnes myslí.
Proč prezident vládě tolik vadí
Honzejk to formuluje přesně: Babiš a spol. mají v prezidentovi překážku ne proto, že by proti nim nějak razantně vystupoval, ale proto, že Pavel svým jednáním nepříjemně “nasvěcuje” jejich vlastní politiku.
Je to protipól, který dělá viditelným kontrast — a s tím se hůř bojuje, než s otevřeným politickým protivníkem.
Řada porážek, které se sčítají
Poslední měsíce nabízejí bohatý přehled: Ústavní soud rozhodl, že prezident má právo jet na summit NATO do Ankary, přestože mu to vláda chtěla zabránit — Babišovo hodnocení “naprosto absurdní rozhodnutí jdoucí proti zájmům ČR” vyznělo spíš jako nerespektování nezávislé instituce než jako věcná výhrada.
Prezident vetoval novelu rozpočtových pravidel; poslanci veto sice přehlasovali, ale opozice se obrátila na Ústavní soud, takže spor pokračuje.
Petr Pavel teď otevřeně kritizuje i samotný návrh rozpočtu na rok 2027 se schodkem 389 miliard korun a vyjadřuje naději, že ho vláda ještě upraví.
Zajímavý je i způsob, jakým Babiš na tyhle porážky reaguje: opakovaně prezidenta označuje za “lídra opozice”, který “používá dvojí metr” a “pokračuje v boji proti naší vládě”.
Právě tahle rétorika je podle Honzejkovy logiky součástí problému, ne řešením — ukazuje, jak moc vládu irituje mít vedle sebe hlavu státu, kterou nemůže jednoduše umlčet stranickou většinou ve Sněmovně.
Proč se nepovedlo udělat z Pavla “vůdce opozice” v negativním smyslu
Tohle je klíčová otázka, kterou si Honzejk klade.
Vláda opakovaně zkouší Pavla rámovat jako politického soupeře, ne jako nestrannou hlavu státu — ale veřejnost tenhle rámec podle všeho nekupuje ve stejné míře, v jaké ho vláda nabízí.
Když spor prohraje vláda i u Ústavního soudu (jako v případě cesty do Ankary), rétorika “prezident nám škodí” ztrácí na síle — vypadá to spíš jako instituce potvrzující, že vláda překročila své pravomoci, než jako důkaz prezidentovy zaujatosti.
Co z toho plyne
Tenhle konflikt je učebnicová ukázka přesně toho typu institucionálního tření, které jsme popisovali u doktríny předběžného varování a u ústavního pravidla vyrovnané bilance.
Když vláda naráží na nezávislé kontrolní mechanismy — prezidenta, Ústavní soud, Národní rozpočtovou radu — a její reakcí je zpochybňovat legitimitu těchto institucí místo změny vlastní politiky, je to varovný signál, ne detail politického folkloru.
Zajímavé je i to, že sám Babiš u rozpočtových pravidel otevřeně řekl: “my potřebujeme změnit zákon, aby ten deficit byl vyšší, jinak to nikdy nemůžeme sestavit.”
To je přiznání, že problém není v tom, jak rozpočet sestavit odpovědně, ale v tom, jak si upravit pravidla tak, aby odpovídala už hotovému rozhodnutí utrácet víc.
Přesně to je důvod, proč ústavní pravidlo nesmí být měnitelné prostou většinou podle aktuální potřeby vládní koalice.
Kdo nakonec vypadá jako největší poražený
Podle Honzejka to není ani vláda, ani prezident — je to důvěra veřejnosti v to, že spor mezi ústavními institucemi řeší něco skutečně důležitého, ne jen mocenské pozicování.
Přesně to je prostor, který může zaplnit hnutí stavějící na jasných, předem daných pravidlech místo osobních soubojů mezi funkcionáři.
Konflikt, který sahá i do zahraniční politiky
Spor mezi Hradem a vládou přitom nezůstává jen u rozpočtu.
Prezident už dřív označil účast české delegace na summitu NATO za “diplomatický výprask” a upozornil, že spojenci podle něj vnímají Prahu jako nezodpovědného partnera.
Podle komentátora Petra Honzejka z jiného textu je skutečným jádrem konfliktu kolem cesty do Ankary spíš vnitropolitický spor s koaličními Motoristy o nejmenování Filipa Turka ministrem, než reálný rozpor v otázce obranných výdajů — což jen potvrzuje, že se vládní argumentace často opírá o zástupné důvody, ne o věcnou podstatu sporu.
Když se podobný vzorec opakuje u rozpočtu, u zahraniční politiky i u jmenovacích pravomocí, přestává jít o izolované epizody a stává se z toho ucelený obraz vládnutí, které nezvládá spor s nezávislými institucemi jinak než osobním napadáním jejich legitimity.
ROVNÁ BILANCE – ODPOVĚDNOST – PROSPERITA. Ne souboj o to, kdo bude mít poslední slovo.
Pravidla, která poslední slovo nepotřebují.