Jiri Hlavenka
Vynikající text o českém vysokém školství (odkaz v prvním komentáři).
Matthew Rampley není "expert z cizího města", sedm let u nás pracuje a bádá, poznal systém zevnitř.
Velmi doporučuju si rozhovor přečíst od prvního písmenka po poslední.
Autor v něm krásně ukazuje, jak tolik vzývaná akademická svoboda a akademická autonomie, tedy náš systém, kde si univerzity samy (a demokraticky!) volí své představitele a samy je odvolávají, samy se kontrolují, samy se vyhodnocují, samy se odměňují a samy se trestají nevede ke kvalitě řízení a práce, a vlastně v důsledku ani ne k té svobodě a demokracii.
"Co se však z akademické svobody stalo v praxi?
Zatímco kdysi měla chránit univerzity před zásahy vlády, stala se něčím jiným – zástěrkou pro zneužívání, dogmatem osobní svobody a odmítáním odpovědnosti.
Až příliš často jsem viděl kolegy, jak si libují v absolutizaci svého postavení a odmítají vidět, že jako zaměstnanci mají odpovědnost vůči instituci, která je zaměstnává. "
Autor se opírá do našeho profesorský systém (velmi odlišný od anglosaského).
Jak dobře to sám znám!
"... profesorský systém, v němž je titul udělován jednotlivcům jako medaile nebo čestné vyznamenání, tento problém ještě prohlubuje.
Podporuje to u profesorů pocit, že stojí mimo svou vlastní instituci nebo že jsou imunní vůči jejím požadavkům (...), podněcuje nezdravou starost o „status“, na základě které se očekává od kolegů a studentů úcta."
Vedoucí představitelé univerzit (rektor, děkani) jsou do funkcí voleni svými kolegy (a budoucími podřízenými) z akademických senátů.
Vědí tedy, komu vděčí za svou pozici - a druhá strana to ví též.
Můžete namítnout, že na obci si též občané volí starostu a zastupitelstvo, ale toto je zcela jiný vztah, podobný spíše situaci, kdy si dělníci v továrně volí svého ředitele.
Rektor a děkani se nezodpovídají nikomu "nad nimi", ale spíš v jakémsi trošku zvráceném vztahu těm pod nimi.
Starosta není nadřízený občanům své obce, svým voličům a není zodpovědný za jejich práci; děkan samozřejmě ano.
Ale jsou ti, kteří jej volí... a odvolávají.
V takovém systému je těžké být směrem dolů náročný, vyžadovat kvalitu, nesmlouvavě řešit problémy, které nastávají na univerzitách úplně stejně jako všude jinde: "akademická svoboda", která je u nás (verbálně) kladena nade vše, je spolehlivým štítem k odmítání kritiky.
Autor nenechává nit suchou na uzavřenosti českých vysokých škol - která je přímým důsledkem jejich až brutální autonomie.
Pro autonomní instituci je nejjednodušší si vytvořit vnitřní (až "klientelistický") systém, kdy si sami vybírají zevnitř svoje kádry a postupně je povyšují nahoru - na základě subjektivních a zvenčí nekorigovatelných rozhodnutí.
Pozvednou ty nejlepší nebo ty nejposlušnější?
Nic mimo univerzitu se neuznává, hovoří znovu Matt Rampley:
"I já jsem se zúčastnil profesorské ceremonie (...), a shledal jsem ji důstojnou a příjemnou událostí.
Byl jsem však také poněkud zmatený, protože jsem byl poprvé jmenován řádným profesorem před 20 lety ve Velké Británii.
Proč jsem se musel této ceremonie účastnit a proč jsem se musel podrobit tak dlouhému procesu opětovného podávání žádosti?"
(Miluji britskou schopnost noblesní, avšak současně docela nemilosrdné kritiky.)
Autor se dotýká i citlivého tématu přesluhování; zde též mohu posloužit osobní zkušeností týkající se již skutečně velmi seniorního a i mentálně už trošičku vetchého pedagoga, kdy na dotaz, jak dlouho zde bude ještě pracovat, jsem od jeho kolegy dostal jedovatou, ale jasnou odpověď: "dokud bude schopný vylézt po schodech".
Opět Matt Rampley:
"Zdraví univerzitního systému závisí na obměně lidí a myšlenek, a v tom si v České republice nevedeme dobře. (...)
Když jsem poprvé přijel do České republiky, dozvěděl jsem se o kolegovi, který nedávno zemřel, ačkoli ve věku 95 let stále učil.
To byl samozřejmě extrémní příklad, ale překvapilo mě, kolik starších profesorů stále zastává pozice, u nichž by se dalo očekávat, že je nabídnou jako příležitost další generaci a sami odejdou do důchodu."
Chystá se reforma vysokého školství (z pera ministra Plagy).
Bude účinná?
Matt Rampley dává odpověď, pod kterou bych se hned podepsal: říká, že máme co do činění s hluboce zakořeněným kulturním nastavením (které jen nějaká změna vnějších pravidel hned nevyřeší).
Ale v souladu s ním si myslím, že aspoň otevře prostor pro změny - který dosud vlastně vůbec nebyl, a pokud se osvícený a odvážný rektor o změnu pokusil, znamenalo to plavat proti hodně prudkému proudu.
Ještě osobní poznámka (ale fakt si přečtěte ten odkázaný článek, nabádám podruhé).
Současný systém není totálně destruktivní v tom, že by nemohli vznikat skvělí rektoři, skvělí děkani a další činovníci fakult, skvělí výzkumníci, skvělí pedagogové. A oni opravdu vznikají a mají úspěchy - navzdory systému.
Měl jsem v tomto dost rozhovorů s vynikajícími lidmi z univerzit a jsou z toho upřímně nešťastní.
Ale naučili se prostě v této ne moc čisté vodě plavat; co jim ostatně zbývá?
Žijí tu, milují zemi, mají tu rodiny - nechce se jim jen tak vytrhnout kořeny a jít jinam.
Takže usilují o co nejlepší výzkum, ale současně "honí granty a publikace", aby vůbec měli na rozumné živobytí.
Systém i je nutí k vnitřní nepoctivosti, jako je například podpořit (v čemkoli) kolegu, o kterém vědí, že si svou kvalitu nezaslouží - protože příště je, kamaráde, řada na tobě a ten kolega co jsi mu to nedal teď hodnotí tvoji práci.
Bohužel, podobnost s lámáním morálky, kterou známe z minulého režimu, je silná a není náhodná.
Současně ale tito vynikající lidé působí na stejných úrovních jako jejich kolegové, kteří jsou, řekněme, průměrní.
Mají stejnou pozici, berou stejné peníze, taky učí, taky něco bádají, taky něco publikují.
Když se po sametové revoluci udělovala vysokým školám obří míra autonomie, nekontrolovatelnosti a tomu, že nemusejí nikomu skládat účty (tj. nemají faktickou zodpovědnost), bylo to určeno tzv. dobrými úmysly - aby se zabránila "režimní" kontrola nad akademickou obcí, kterou jsme z autoritářského režimu znali.
Namísto inspirace funkčními západoevropskými univerzitními systémy jsme se - zcela nezkušeně, nepoučeně a nepokorně - rozhodli pro vlastní řešení.
Po předlouhých 36 letech je čas na reparát.