Martin Jaros
Vím, že je to naprosto passé, ale přesně proto to píšu.
Vzpomínáte na tu ohromnou bouři kolem sudetoněmeckého sjezdu v Brně?
Uplynulo sotva 42 dní, ale pocitově je to jako před půl rokem.
Natolik nás mezitím pohltily jiné kauzy a kauzičky.
Chci všem připomenout, jaké děsné drama to tady na Facebooku a v médiích bylo.
Tisíce a tisíce dezo účtů vřeštěly tak, že jste pomalu měli pocit, že Česká republika končí.
Viděl jsem jednu paní, která naprosto vážně psala, že kvůli příjezdu sudetských Němců do Brna uvažuje o sebevraždě, že tohle se prostě nedá vydržet.
No a co se stalo?
Vlastně vůbec nic.
- Loupeživé nájezdy do pohraničí se nekonaly
- Ani jedna chalupa nebyla vyrvána hořekujícím českým majitelům
- Posselt poprosil o odpuštění za zločiny nacismu
- Posselt potvrdil, že žádné majetkové nároky nemají a mít nebudou
- Pár lidí se společně najedlo, popilo a poveselilo
A to je vše.
Apokalypsa se nedostavila.
Kdybych tohle nenapsal, tak si na sněm už nikdo nevzpomene.
Protože horko, protože Ankara, protože protože.
Schválně tu pomíjivost těchto bitev připomínám.
Stála ta hysterie odpůrců za to?
Bylo to opravdu na sebevraždu?
Připustí si někdy tihle lidé, že jim možná praská žilka zbytečně a že problémy možná nejsou tam, kde je vidí?
Bojím se, že ne.