Pavel Korec
Přestože docela rozumím tomu, jakým způsobem se lidé nechávají Babišem nasírat proti svému prezidentovi a svým spoluobčanům, nechápu, jak si mohou myslet, že jim to projde.
Vždyť jádrem je pomluva a lež.
Vedou jeho válku proti spravedlnosti, přičemž z hlediska transakce – co získají a co ztratí – jsou na tom hodně mizerně.
Vždyť o tom vypráví celá evropská kultura, od pohádek až třeba po Zolu: člověk, který se přidá ke lži a špatnosti, nezískává jen výhodu.
Současně za ni platí tím, čím se sám stává...
Finančně nezískají nic, protože zdrojem bohatství není Babiš.
Ten pro své podnikání potřeboval dotace, a přesto je v dluzích.
Zdrojem bohatství jsou lidé, kteří prací vytvářejí hodnoty.
Získají pocit, že mají navrch nad morálkou a zákonem, ale to je Babišova, nikoli jejich mocenská pozice.
Mají z toho mnohem méně, než když vyhraje jejich oblíbený sportovní klub.
Ve sportu se totiž až na výjimky odehrává férový zápas, ne podvod.
Ptejme se jich: Co z toho mají? A čím za to platí?
Platí tím, že se stávají jinými lidmi.
Jinými v tom směru, že kdyby jim za totéž někdo nabídl peníze a oni věděli, o co skutečně jde, většina by to odmítla.
Co myslíte, vědí o tom, že páchají špatnost?
Já myslím, že někteří možná ne, ale většina o tom nějak ví.
Proč si to myslím?
Podle způsobu, jakým svého Babiše – podobně jako Macinku, Turka nebo Tomia – podporují.
Všim jsem si, že je u nich určitý nepoměr mezi obhajobou a útokem.
Způsob verbální agrese podle mi naznačuje, že o tom nějak vědí, ale svoje svědomí potlačí.
Jsou zaujatí a jejich soud je předem rozhodnut.
Když na výtku vůči Babišovi reagují zprávou o nějakém Fialovi, je to deflexe, vyhýbavé jednání.
Neodpovídají na otázku, pouze odvádějí pozornost jinam.
Často nečtou obsah.
Opakovaně jsem zkusil napsat o Babišovi něco ne negativního, ale reakce byla stejná.
Potlačování svědomí není zadarmo.
Svědomí se totiž kazí.
Člověk pak snáz lže, snáz ubližuje lidem, včetně svých blízkých, a často si toho ani není vědom.
Takže vlastně platí štěstím ve svém osobním životě.
Jádrem je lež.
Psychologicky vzato je v celém osobnostním růstu důležité sebepoznání a sebepřijetí.
Akceptace toho, že člověk má své stinné stránky.
Paradoxně jejich přijetím nás přestávají tolik ovládat.
Jejich popřením naopak dostávají šanci ničit člověku život a vztahy.
Cesta z otroctví špatnosti vede skrze pravdivost o sobě a zaujetí pro pravdu.
Pravda osvobozuje jako nic jiného.
Rozhodnout se být pravdivým, snažit se o pravdivost i v nepodstatných věcech, týden co týden, sedm dní v týdnu, zejména nelhat sám sobě a nepodvádět sebe sama – to je přesně opačný pohyb než nechat se rozjíždět k nenávisti politickými pomluvami a lhaním.
Život v souladu s pravdou má jasné přínosy: odolnost vůči cizí lži a manipulaci, schopnost lépe rozeznávat lež u jiných lidí a také větší emoční stabilitu.
Člověka pak nikdo tak snadno nerozvrátí.
A pak je tu ještě jeden přínos: důvěra.
Pokud se člověk snaží vyvarovat lhaní, včetně drobných nepravd, stává se důvěryhodnějším.
Je schopnější vést dialog i s ideovým odpůrcem.
V pravdivých věcech se stává přesvědčivějším bez podvodu a manipulace.
Člověk, který nelže, se cítí docela jinak než ten, kdo ve svůj prospěch operuje s nepravdami, polopravdami a účelovými výklady.
Je to pocit vnitřní jistoty, pevnosti a celistvosti.
Člověk nemusí hlídat, co komu řekl, nemusí si udržovat několik verzí skutečnosti, nemusí sám před sebou obhajovat vlastní lež.
Ví, kdo je, za čím stojí a k čemu patří.
Je to klidný a příjemný pocit celistvosti.
Ne sebeuspokojivé pýchy.
Pocit, že člověk nemusí utíkat před sebou ani před pravdou.
A právě skrze pravdivost člověk poznává lidi, kteří jsou mu blízcí, a navazuje skutečná přátelství.
Je to vlastně duchovní, spirituální téma.
Nemusíte být věřící, a přesto dokážete poznat člověka, který žije v podobném vztahu k pravdě.
Být ve společenství dobrých a pravdivých lidí je nádhera.
Jak tohle vysvětlit lidem, kteří to ani netuší?
Jak si mohou příznivci lháře, rozvraceče národa a člověka, jehož jednání pokládáme za zločinné, myslet, že jim obhajoba špatností projde?
To je otázka, která mě často napadne nad nějakou agresivní reakcí.
Nevědí, co sami sobě činí.